Choď na obsah Choď na menu
Reklama
Reklama
 


Kto je duchovný človek

6. 12. 2012

KDO JE DUCHOVNÍ ČLOVĚK?

Každou chvíli se stane, že mi někdo říká: „Ale tohle duchovní člověk přece nedělá, tohle neříká, toto nejí a nepije.“ Nebo: „ Tamten člověk vůbec není duchovní, to by se choval jinak, a ani na to nevypadá.“ Jak tedy poznat duchovního člověka?

„Na světě byl a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel a jeho vlastní ho nepřijali. Všem však, kdo ho přijali, dal moc stát se dítkami božími. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
                                                   (evangelium sv. Jana, 1,10-14, kráceno)

  Kdo je duchovní člověk?

Když si odmyslím už to zprofanované slovo „duchovní člověk“, musím si položit otázky, které si kladou mnozí: Jak poznám duchovního člověka nebo dokonce mistra? Čím se vyznačuje? Jak vypadá? Mohu si být jist, nebo mám věřit tomu, co o něm říkají druzí, nebo dokonce co tvrdí o sobě on sám?

 Fyzický vzhled
Naše první představa bývá často velmi klamavá. Myslíme si, že by měl být určitě krásný, pokud možno mladý, zářící jako anděl svým magnetismem a aurou. Také pěkně oblečený, vlídně hovořící, lásku dávající všem a o lásce promlouvající. Rozhodně by neměl kritizovat, posuzovat, naopak by měl pokud možno chválit. Jeho řeč by měla být melodická, příjemná, neměl by křičet a rozčilovat se.
Tato představa by však měla vzít co nejrychleji za své. Pojďme se podívat do historie a řekněme si něco o těch, kteří byli uznáni duchovními mistry. Budeme-li se zabývat tím, jaký byl jejich tělesný vzhled, zjistíme, že velmi rozdílný. Někteří z nich byli dokonce nehezcí, jiní byli ještě dětmi, mnozí dokonce vůbec nedbali o svůj vzhled, těla oblékali do cárů látek, nebo zůstávali nazí, žili v ubohých poměrech či příbytcích,  potulovali se světem. Jiní naopak žili jako králové, spravedlivě vládli, užívali bohatství a sexuálních požitků.

 Chování
Evangelia nám praví o Ježíšovi, že přišel do chrámu a bičem s velkým nadáváním vyhnal obchodníky a kupce. Stejně tak tvrdě dokázal odpovědět farizejům a dalším kněžím. Fráňa Drtikol proslul tím, že každému říkal tvrdě pravdu do očí a odhalil jeho pokrytecké duchovno. Marpa nechal Milarepu stále tvrdě pracovat a sám popíjel alkohol. Gurdějev (Gurdjeev) zase své žáky vystavoval zkouškám do posledního okamžiku zoufalství a teprve pak jim pomohl. Kršna své nepřátele pobíjel a přitom laškoval s milenkami (gópími). A takto bychom mohli pokračovat.
A vezměme to ještě z druhé strany. Má na sobě duchovní člověk dát znát dojetí nebo smutek? Často slýchám, že když jsem duchovní, nebo to o sobě říkám, (což jsem nikdy nedělal), jistě všechno zvládnu a nikdo na mě nic nepozná. To mi ale připomíná následující historku: Když se zenový mistr dozvěděl, že jeho nejstarší syn přišel o život, hořce plakal. Jeden z jeho nejbližších žáků se k němu obrátil se slovy, proč pláče, když učí, že všechno je přece iluze. Mistr na to odvětil: „Ano,  máš pravdu, skutečně je všechno iluze a smrt dítěte je největší iluzí.“
A jsou tu i další poučné zenové příběhy: Dvacet mnichů a jeptiška Ešun praktikovali meditaci pod vedením mistra. Ešun byla velmi krásná, i když měla vyholenou hlavu a prostý šat, takže se do ní několik mnichů tajně zamilovalo. Jeden z nich jí napsal milostný dopis a prosil ji o soukromou schůzku. Ešun mu neodpověděla. Druhý den po mistrově promluvě však vstala a řekla tomu pisateli přede všemi: „Jestli mě skutečně tak miluješ, pojď sem a obejmi mě zde.“  
Samozřejmě, že jako ve všech případech, i mezi duchovními lidmi je spousta „radílků“. Téměř každý vám hned začne radit a dost se naštve, když mu odporujete.  Vědí všechno a na vše mají odpověď.  V kontrastu s tím si uvědomme, že i Ježíš na otázku, co je pravda, mlčel.


Dejte si pozor na ty, kteří mají vše vyčtené, ale nic ještě nezažili. Když totiž slepý vede slepé, spadnou do jámy všichni.

 

Celibát
Největší diskuse se vedou o sexualitě a sexu. Má duchovní člověk žít sexuálním životem? Domněnkami o tom, co je správné, dochází ke zničení mnoha krásných manželství a vztahů jen proto, že nějaký duchovní učitel nařídil nesouložit. Ještě horší je, když si lidé taková přísná omezení dávají sami. Věřte mi, že vím, o čem píši, sám jsem s tím dlouho bojoval, než jsem to správně pochopil. Na prvním místě mezi těmi, kteří jsou vyloučeni z řad duchovních lidí,  bývají  tantrici. Pravda je též, že si to zavinili částečně sami -- aspoň někteří našinci tím, že praktikují spíše svou představu o tantře. Ale i jinak je v duchovních naukách třeba rozlišit dvě hlavní cesty. První je založena pouze na odříkání -- tam je celibát, druhá naopak na oddanosti a lásce. Člověk, jenž  chce jít cestou lásky, bude mít ale velké problémy s potlačením pohlavního pudu, který je v člověku od přírody nejsilnější. Pokud si dal slib celibátu, musí provádět speciální cvičení, aby jej přeměnil na duchovní energii. 

Konání
„Člověk má při každém jednání, konání podat to nejlepší. Platí to také při souloži. Spojení muže a ženy musí býti také umění. Musí v tom být něco vyššího. Vždyť splynutí je jedna z největších radostí světa a musí to býti nejen radost těla, ale i duše, je to božství samo. Vždyť je to něco tak posvátného jak mystéria všech náboženství. Je to modlitba, mše svatá, kterou slouží každý člověk té obrovské bohyni Přírodě. Což není to božské, když muž dává ženě kus svého života, kus svého já a ona přijímá ten život s radostnou rozkoší? Což není to modlitbou, když těla ženy a muže chvějí se tajemnou rozkoší v těsném objetí, rty na rtech, že dech jak jedna duše je?“

      František Drtikol, Deníky a dopisy z let 1914-1918,  věnované Elišce Janské, kráceno

Myslím, že to, co je u každého z nás zcela přirozené, bychom neměli pokroutit představami svými nebo druhých, že Bůh po nás chce, abychom se toho či onoho vzdali. My jsme jeho součástí a ničeho, co je Jeho, se vzdát ani nemůžeme. To vše je iluze. Ale u všech našich činností je důležité, v jakém stavu vědomí je konáme a žádná nemá výjimku. Ze všeho nejdůležitější je být k sobě upřímný a pravdivý, nebýt pokrytcem, protože pak si zvykneme dělat to v životě ve všem. Proto se s vámi rozloučím básní 6. dalajlamy:

 „Odebral jsem se k svatému lámovi,

Ať o mou duši dbá, jak ovečku ji pase.
Ale kdo hříšné myšlenky mi zapoví?
A tak jsem se zpět k milé vrátil zase.“    

                  

      Z knihy Černý mrak v bílém

 

  Mazánek Jiří

 

Zdroj:  http://mojemedunka.cz

 

 

 
Reklama