Choď na obsah Choď na menu
Reklama
Reklama
 


Problém s očarovaním

20. 5. 2009

Otakar Griese
Problém očarování

Předmluva Milana Nakonečného
Práce moravského hermetika Otakara Grieseho, kterou má čtenář v rukou, vznikla kolem roku
1909 (originální vydání není datováno, ale autor sám tuto práci spojoval se svou monografií o mumiální
hermetické léčbě, která byla vydána v r. 1908). Oběma těmito pracemi se Griese etabloval na Vysoké
svobodné škole hermetických věd v Paříži. Za první z nich získal doktorát hermetických věd,
který tato škola udělovala a věnoval ji svému mistru Papusovi (dr. G. Encaussovi). Monografii o očarování
pak věnoval svému příteli a zasvěcovateli do učení martinismu B. Krausovi, hermetikovi českého
původu, který se usadil v Řezně, kde působil jako farmaceut. Obě tyto, pro svůj vlastní vývoj
klíčové práce, napsal Griese v období svého heroického boje za prosazování „ušlechtilých idejí okkultických“,
jak říkával. Bylo to v době, kdy odešel ze svého rodného Přerova do Prahy, centra tehdejšího
českého okkultistického hnutí, aby byl v těsnějším kontaktu se svým přítelem Emanuelem Haunerem,
s nímž, jak dokazují dopisy obou, zachované v Památníku národního písemnictví na Strahově, připravoval
velkolepé projekty šíření nauk hermetismu. Bylo to v době, kdy se u Grieseho stále více prosazoval
věcně empirický přístup k hermetickým vědám, kdy byl tento nadšený hermetik těžce zkoušen,
po smrti své první choti, nejen problémy rodinnými, ale kdy se v jeho velkoryse pojaté ediční činnosti
rozplývalo jeho zděděné jmění. Griese, který teoreticky i prakticky ovládal celou rozsáhlou tématiku
tehdejšího hermetismu, měl mimořádný zájem o magii. Spatřoval v ní, jako silně humanisticky založený
jedinec, především prostředek pomáhaní člověku a spojoval ji proto zejména s hermetickou medicínou.
Z těchto humanistických důvodů se zabýval také její temnou stránkou, k níž patří problém
očarování. Pokusil se o originální třídění fenoménů očarování a o jejich výklad, v němž neulpíval na
úrovni tehdejších okkultistických doktrin, ale pokusil se posunout jej do roviny tehdejší psychologie,
domnívaje se, že oba tyto přístupy jsou v podstatě komplementární. To byla i základní idea Griesova
hermetismu: hledat souvislosti „okkultních nauk“ s poznatky tehdejších věd, v neposlední řadě především
s poznatky tehdejší psychologie. Umožňovalo mu to široké a hluboké vzdělání, kterého jako
samouk dosáhl.
Dnes existuje řada významných monografií o očarování, zejména ve francouzské literatuře,
snad proto, že se v některých částech Francie stále udržují tradice venkovského čarodějnictví, avšak již
Griese ve své monografii na toto téma, vyslovil to, co je tomuto jevu podstatné. Společným jmenovatelem
účinků očarování je, jak na straně čaroděje, tak i jeho oběti, víra v působnost okkultních praktik;
u čaroděje je to víra vědomá, u jeho obětí často jen víra civilizačními vlivy již hluboce potlačená, nevědomá,
ale přece jen za určitých okolností dostupná své destruktivní aktivizaci.
Griese odlišil primitivní praktiky očarování od rituálně magických, „mentální očarování“, v němž
hraje důležitou roli sugesce i imaginace, od „mumiálního očarování“, které souvisí s exteriorizací senzibility
a s impregnací „ódem“, tj. životní sílou individua, ulpívající na předmětech s nimiž jedinec
přišel do intimního styku a kterou obsahují části těla (vlasy, nehty atd.) a jeho exkrementy a sekrece
(sliny např.). Upustil od podrobnějšího výkladu některých spontánních forem očarování, které byly
v jeho době méně populární, jako je např. „zlý pohled“, v jehož účinky se ještě dnes hodně věří zejména
v Itálii. Za klasickou, dalo by se říci, vyšší formu očarování pokládal magickou evokaci, zaměřenou
na astrální tělo oběti. Je-li základním prostředkem „nižších“ forem očarování tzv. „volt“, rozšířený ve
všech kulturách, je základním prostředkem „vyšších“, rituálně-evokačních forem očarování elementál,
magickými prostředky v astrálu vytvořená bytost, směrovaná svým tvůrcem k určitému druhu agresivních
akcí proti dané oběti. S touto metodou černomagické praxe je spojen „zpětný odraz“, nebezpečí,
že astrální útvar vytvořený ad hoc očarování nenávistí se obrátí proti svému tvůrci. Griese tu v sou4
hlase s tradicí zdůraznil psychologickou podstatu „práce s astrálem“, jejíž účinky násobí víra v působivost
určitých rituálů. V těchto pasážích, byť jen stručných, je Griesovo dílo o očarování zcela moderní
a v souhlase se současnými tendencemi k psychologizaci praktické magie. Současně se však
nespokojuje se zjednodušenou antropologickou tezí: zabíjet může strach spojený s vírou v možnost
magického zabíjení čaroději, která je dokládána ověřenými případy praktik vúdú kultu (W. B. Cannon,
1923). Griese věřil v určité souvislosti magie a psychologie, avšak nezjednodušoval praktickou magii
na aplikovanou psychologii. Kdybychom však připustili, že účinnými čarodějnými prostředky byly i
např. ve středověku obávané „kouzlo jehličky“, inkvizicí často souzené „sušení“, nebo čáry prováděné
s hlínou z hrobů, psychologický výklad očarování nestačí, neboť očarování se dělo bez vědomí oběti.
Psychologicky dobře vysvětlitelné je zejména tzv. „uhranutí“. Očarováni nebývali a nebývají jen lidé,
čarodějnické příručky uváděly i postupy jakými kouzly je možno škodit dobytku, úrodě apod. Chceme-
li tedy připustit možnost účinků některých metod očarování — účinků zcela nekauzálních — musíme
připustit hypotézu nějakého meta-fyzického činitele. Za takového činitele byl okkultisty od pradávna
považován tzv. astrál. S přijetím či odmítnutím tohoto činitele, astrálu, stojí a padá veškerá magie
a tedy i její pokleslá forma, lidové čarodějnictví operující nižšími druhy očarování.
Znovuvydáním Griesova spisu o problému očarování se tomuto významnému moravskému
hermetikovi, kterého spojení lidumilství s nadšením pro hermetismus přivedlo k důstojně snášené chudobě,
v níž neztratil nic z bohatství své osobnosti, je této velké postavě českého hermetismu splácen
velký dluh. Přátelé Griesovy osobnosti a díla věří, že znovuvydáváním jeho děl, které bylo plánováno
bývalou Universalií již před šedesáti léty, bude obohacen současný trh původní české hermetické literatury
ku prospěchu všech, kdo touží po opravdovém poznání z pramenů nejčistších. Kéž by bylo současně,
jako před půl stoletím, podnětem k rozvíjení české hermetické tradice.
PhDr. Milan Nakonečný, CSc.
Tábor, 1992
5
Předmluva
Kdyby se byl někdo ještě před několika lety odvážil psáti vážně o možnosti očarování, bylo by
se jistě pochybovalo o jeho zdravém rozumu. Dnes však, kdy vědecký okkultismus dobývá na materialistickém
positivismu jedné pozice za druhou, kdy nejnovější výzkumy na poli chemie potvrzují dříve
tolik zesměšňované teorie alchymické, kdy na nejvyšší míru podvodníky zdiskreditovaná astrologie
svými nepopiratelnými divinačními fakty a matematickou přesností slaví nad předpojatostí zástupců
oficiální vědy pravé triumfy, dnes, kdy spiritismus a hypnotismus odestřely udivenému lidstvu částečně
roušku z obdivuhodných tajů magie starověké a středověkého nekromantismu, v dnešní éře se karta
obrátila, a badatelé okkultičtí táží se veřejného mínění sami, je-li rozumné zavrhovati fakta a na nich
založené teorie jenom proto, že zdají se odporovati dosavadním poznatkům exaktní vědy.
Nic nepomáhá odpůrcům okkultních věd tvrzení, že badatelé okkultičtí předbíhají oficiální vědu,
že fakta jimi uváděná jsou nezaručena, nedobře kontrolována, že pozorovatelé jsou obětmi halucinací,
podvodů apod., vše marno, tajné vědy dokazují svojí přísnou logikou i experimentálně neudržitelnost
a vratkost jejich sofismat a strhují k sobě jako magickou mocí své dřívější největší odpůrce.
Nadešla doba povšechného obrození věd živou vlnou okkultních pravd, již nikdo nezadrží …
Očarování! Slovo v obecné mluvě, románech, novelách apod. dosti zhusta užívané, a přece tak
nezvykle a podivně znějící ve studii, která je má vědecky odůvodnit a vystihnout pravý jeho smysl pro
okkultní praxi.
Co je očarování? Je to ovlivnění osoby jedné osobou druhou, obyčejné bez vědomí prvé, za
účelem dosažení určitých efektů, fysiologických a nebo psychických, určitými prostředky, doposud
snad málo známými, svojí účinností však právě tak zdůvodněnými jako řada jiných, vědou
uznaných působců.
Lze opravdu někomu udělati? Na otázku tu musíme odpověděti jenom kladně. Dosavadní zkušenosti
v obecném životě a pokusy ve směru tom konané k odpovědi takové nás alespoň opravňují. A
naše nová publikace řeší problém očarování tak, aby každý, bez výjimky, mohl se přesvědčiti sám,
pokusně o správnosti očarovací teorie.
Těm, kdož pročetli předešlou moji práci o mumiální hermetické léčbě, budou některé věci, o
nichž v této studii pojednávám, poněkud již známými, ježto mumiální hermetická léčba i očarování
mají do jisté míry společného činitele, jímž je ód. V mumiální léčbě i při očarování jedná se o působení
na vyzářený ód. Při léčení mumiálním působí na chorého léčivý ód určitého nerostu, rostliny a
nebo zvířete, při očarování přistupuje k takovému čistě fysiologickému procesu ještě činitel psychický,
tj. vůle očarovatele, která ve mnohých případech může nahraditi i akci mumiální, jsouc samotna jediným,
telenergicky účinkujícím faktorem, vyvolávajícím očarovací efekty.
Jsou ovšem některé operace, při nichž vůle operátorova není zúčastněnou, a nebo jenom velmi
nepatrně, jako je tomu při očarování z lásky pomocí tzv. filtrů, kdy účinkují na oběť pouze chemické a
nebo chemicko-ódické vlastnosti filtrové hmoty.
Někteří moderní francouzští badatelé tvrdí, že principem starých, jmenovitě středověkých očarovacích
praktik, nebylo působení na vyzářený ód, nýbrž přímé vyvolání astrálu vyhlédnuté oběti za
účelem očarování. Třeba že možnost evokačních očarování ze stanoviska okkultního není vyloučena,
přece způsob a vůbec celý postup očarovacích operací starých čarodějů, jak vysvítá ze zachovaných
tradicí i písemných dokladů, měl tak význačný charakter mumiální, že jich nelze pokládati za akce
čistě evokační.
Nejnovější pokusy plukovníka de Rochas přímo kategoricky ukazují na analogii jeho pokusů se
6
středověkými praktikami, a můžeme směle říci, že tento geniální badatel byl prvním, který pečlivě
sebrav ohromný materiál ze starých děl a rukopisů, srovnával je s moderními výzkumy na poli tohoto
odvětví okkultismu získanými, a na základě takového obtížného srovnávacího studia, podporovaného
bohatě pokusy vlastními i jiných badatelů, postavil teorii očarovací, která doposud nebyla propracována
ani přesně stanovena, na pevné nohy.
Všimněme si jenom věcí, s nimiž pracoval středověký čaroděj, a nalezneme až nápadné podobnosti
a shody s předměty, jichž používal de Rochas ve své laboratoři. Vosk, vejce, vlasy, nehty, krev,
hnis, obnošené prádlo apod., toť pomůcky starých čarodějů i de Rochasovy. Než o tom až na jiném
místě. Zde chci ještě tolik podotknouti, že účelem této studie není rozhodovati o tom, pokud působily
při historickém očarování prvky mumiální a nebo praktiky evokační, ježto obé se asi vyskytovalo,
nýbrž dokázati, že očarování, ať již tím nebo oním způsobem, je možné a v dnešní době pokusně dokazatelné.
Podle toho, je-li zúčastněn při očarování prvek vůle a nebo mumiální, rozeznáváme očarování
mentální a mumiální. Očarování, při němž působí oba prvky, — a případů těch bylo a je doposud asi
nejvíce — je očarování mentálně-mumiální. Do této kategorie můžeme zařadit i očarování evokační.
7
K dějinám očarování
Lze říci, že praktiky očarovací se prováděly již v nejdávnějších dobách. Podle H. P. Blavatské
byli to Atlantově, kteří zahynuli jenom v důsledcích svých černých, magických činů. Zůstaňme však
v historické epoše lidstva.
Již první představitelé východního okkultismu, Akkádové a Chaldejci museli dobře znáti operace
očarovací pomocí obrazů a sošek, neboť téměř ve všech svých zaklínačích formulkách varují před
„zhotovovatelem obrazů“. Zcela přirozeně přecházely staré nauky magie z pokolení na pokolení, až
v době pozdější stykem evropských cestovatelů s Orientálci staly se základem evropského okkultismu,
pěstovaného tehdy jenom ojediněle a tajně v klášteřích.
Arabský historik, Ben Chaldûn, žijící ve 14. století, píše jako očitý svědek o nabatejských čarodějích
na dolním Eufratu následující: „Viděli jsme na vlastní oči, jak jeden čaroděj zhotovil sošku
osoby, kterou chtěl očarovat. Takové sošky jsou zhotovovány z látek, jichž jakost se řídí podle úmyslů
a plánů čarodějových, a jichž symbolický význam do jisté míry harmonizuje se jménem a postavením
jeho oběti. Postavil před sebe sošku nebo obraz, který měl skutečně a nebo symbolicky představovati
oběť, promluvil nad ním několik tajemných slov a plivnul naň. Na to napnul nad tímto symbolickým
obrazem již připravený provaz, udělal uzel, čímž chtěl naznačit, že jedná rozhodně a vytrvale a že se
spojuje s démonem, který v okamžiku plivnutí jej v konání podporuje, a že dále dokazuje, že má pevný
úmysl očarování nezrušiti.“
Také rituály egyptské a asyrské obsahují místa, jež se přímo vztahují na očarovací praktiky pomocí
obrazů a sošek. Lenormand ve svém díle La magie chez les Chaldéens et les origines accadiennes,
reprodukuje jednu desku pocházející z královského paláce v Ninive, jež obsahuje 28 prosebných
zaklínání proti působení zlých duchů, proti nehodám a nemocem. Zaklínání jsou psána ve formě litanií.
Tak např. 6. verš zní: Ochraňuj nás duchu nebe! Ochraňuj nás duchu země! Před těmi, kdož obličej
(obraz) tvoří, kteří očarovávají, před zlou tváří, zlým okem, zlým jazykem, zlými rty, zlým slovem.
Stykem s Egypťany naučili se černému jich umění i Židé, kteří vzdor drakonickým zákonům
mojžíšovským pěstovali je potajmu.
Také v Indii, kolébce to nejnádhernějších filosofických systémů okkultních, nebyla černá magie
neznámou, avšak vrozená asketická a hluboce nábožensky založená povaha Indů byla přirozenou
hradbou proti zhoubnému šíření egyptsko-chaldejského zla.
Že i v Řecku byly rozšířeny očarovací praktiky pomocí obrazů a sošek, je nám dokladem Platon,
který v XI. knize svých Zákonů praví mezi jiným toto: „Je opravdu neužitečné přemlouvati velmi
předpojaté osoby, aby se neznepokojovaly malými voskovými soškami, které byly položeny před jejich
dveře, na křižovatku nebo na hrob předků, a napomínati je, aby si jich nevšímaly, neboť slepě věří
na takové očarování.“
A kdož by neznal z řecké historie thessalských čarodějnic, jež každodenně probodávaly jehlou
z vosku uhnětenou hlavu osoby, již chtěly pozvolna usmrcovati?
Operace s voskovými soškami byly známy i Římanům. Tak římský básník Ovidius nám je připomíná
na jednom místě ve svých Heroidech ve vztahu na pověstnou dceru kolchidského krále Aiéta,
Medeu. Praví:
Devovet absentes simulacraque cerea fingit
Et miserum tenues in jecur urget acus.
8
(Očarovává nepřítomné, zhotovujíc voskové sošky
a propichujíc játra nešťastníků jemnými jehlami.)
Přímými dědici pohanských okkultních tradic byli křesťané, kteří v mnohém ohledu své pohanské
předchůdce ještě předčili. Se základním očarovacím aktem spojovali velmi často všeliké rouhačské
praktiky, jako např. udělování svatokrádežných svátostí voskové sošce, svěcení, balení sošky do kostelních
rouch apod. Proč konali takové zdánlivě nesmyslné věci, vysvětlím na jiném místě. Zde uvedu
ještě několik případů očarování z minulých století, o nichž se nám zachovaly písemné zprávy a které
uvádí de Rochas ve svém díle L’exteriorisation de la sensibilité.
Tak vypravuje se o skotském králi Duffovi, že zemřel následkem magické manipulace jedné čarodějnice,
která každodenně roztavovala na pánvi jeho voskovou sošku.
Roku 1317 píše Jan XXII., druhý papež aviňonský, že ho chtějí jeho nepřátelé očarovati: „Magikové
Jakub, zvaný Brabançon a Jan z Amanty, lékař, připravili nápoje, jimiž mne a několik kardinálů,
našich bratří, chtěli otráviti. Nemohouce nám těchto nápojů podati, zhotovili voskové sošky, jež
pokřtili našimi jmény, a bodajíce tyto, ohrožovali nás na životech… Avšak Bůh nás ochránil, neboť tři
z těchto ďábelských sošek dostaly se nám do rukou.“ (Bibl. arch. hist. Tarn-et-Garonne, IV., 2. Quart.
1876.)
Roku 1333 byl obžalován Robert z Artois, ježto prý chtěl očarovati manželku a syna Filipa VI.
z Valois. Soudu, který se odbýval při soudním dvoru v Louvru, předsedal sám král. Původní akta tohoto
procesu nalézají se v královském archivu (tresor de chartes).
Za vlády Jindřicha IV. obžaloval kardinál winschesterský manželku vévody z Glocesteru, na
něhož pro přízeň královu žárlil, z čarodějství. Podařilo se mu opatřiti svědky, kteří potvrzovali, že se
vévodkyně velmi často scházívala s jedním knězem, obviněným z nekromantie a čarodějnicí, Marií
Gardemain. Svědkové ujišťovali pod přísahou, že všichni tři prováděli ďábelské kousky, že roztavovali
na ohni voskovou sošku představující Jindřicha IV., vyčerpávajíce takto jeho síly a ukracujíce mu
života. Jakmile by byl vosk stráven, měl Jindřich zemříti. Vzdor tomu, že obžalovaní prohlašovali
svoji nevinu a že vévodkyně byla z vysokého rodu, byli všichni tři uznáni vinnými, vévodkyně odsouzena
k doživotnímu žaláři, kněz pověšen a čarodějnice upálena.
Ve druhém svazku díla Jours caniculaires, napsaného Simon Mayolem de Ast, biskupem
z Valtour, nalézáme příběh o jedné paní, jíž pohrozila čarodějnice uděláním… Za několik dní pocítila
paní hrozné bolesti v břiše, jakoby jí někdo v přestávkách bodal do střev. Hrozným sténáním znepokojovala
veškeré sousedstvo. Tu navštívil ji jistý hrnčíř, který pravil, že je očarována. Nechal prozkoumati
práh, kdež byla nalezena kromě jiných čarodějných věcí též vosková soška probodnutá jehlou.
Když bylo vše hozeno do ohně, paní ozdravěla.
Kerdaniel podává nám zprávu o procesu před senátem v Savojsku z roku 1723, v němž byl
k smrti odsouzen hrabě André Philibert z Pleorzu ve vévodství Aosta, poněvadž chtěl pomocí voskové
figurky, kterou roztavoval na ohni, usmrtiti svoji manželku.
Nemálo zajímavým je případ, o němž vypravuje de Rochas, a který je tím pozoruhodnější, ježto
de Rochas zná jednající osoby. Jistá chudá dívka J. přála sobě provdati se za velmi bohatého příbuzného
přes to, že byl o 40 roků starší. Jeho sestra L. se zamýšlenému sňatku protivila, ježto by bylo jejím
dětem ušlo značné dědictví. V tísni obrátila se dotyčná dívka se svojí sestrou B. na jednu ženu, která
byla vyhlášenou čarodějnicí, o radu. Žena ta, k níž poprvé přišly, ihned jim řekla, že se chce jedna
z nich provdati, že však sňatku tomu nepřeje jistá dáma, které se ostatně lze zbaviti, aniž by se muselo
vyjíti z domu. Obě se domnívaly, že to žert, avšak sestra J., která byla velmi zhýčkanou a zvědavou,
chtěla absolutně viděti, jak by sobě čarodějnice při takové „práci“ počínala. Zůstala tedy s čarodějnicí
o samotě. Tato ukázala jí voskovou sošku, tázala se na jméno dotyčné paní, pokřtila tímto jménem
sošku, a podavši slečně J. špendlík, nařídila jí, aby sošku probodla. Slečna J. píchla tuto do břicha.
Téhož večera obědvaly obě sestry u svého příbuzného, jemuž byla právě doručena telegrafická zpráva,
že paní L. ráno v kostele náhle zemřela. Přirozeně byly tím obě dívky velmi dojaty. Několik dní na to
se dověděly, že paní L. zemřela na protržení střev…
Ve francouzské provincii Bearnu provozuje se ještě dnes očarování. O tom píše probošt Biraben
následující (Initiation, květen, 1898):
„Zmocní-li se nepřítel trošky vody, které jste se dotknul, vaší kadeře a nebo oděvu, hrozí vám
velké nebezpečí býti očarován. Potajmu odňaté věci musí býti látkou pro „volt“ (tj. značku, obraz a
nebo sošku oběti), a je to věcí velmi vážnou. Čaroděj nechá v nádobě s vodou močit vlasy a nebo jinou
9
látku vám odňatou, načež vystaví nádobu tu po tři dny měsíčnímu světlu. Na to vezme vejce, odstraní
malým otvorem bílek a nahradí jej voltem. Pak zalepí otvor voskovou pečetí se znakem… Po té zakope
takto preparované vejce na osamělém místě, přičemž říká následující slova: „Běž, běž, běž, chcípni
jako pes, a především velmi trp!“ Oběť jsouc na tuto akci upozorněna pícháním na levé straně, vykonává
neprodleně protiakci. Vezme srdce z čerstvě zabitého skopce, pověsí je na železný hák a probodává
hřebíky. Často pověsí je nad ohniště a říká nad ním slova: „Běž, rychle běž zpět, odkud jsi přišlo.“
Jsou však případy ještě spletitější, jak píše Stanislav de Guaita ve svém díle Temple de Satan.
Praví: „Volt při magickém očarování je z vosku uhnětený obličej osoby, která se má zničit. Čím věrnější
je podoba, tím větší šance na úspěch. Může-li čaroděj při zhotovování voltu přimíchati doň několik
kapek svatého oleje a nebo kousky svěcené hostie, pak nehty, zuby a nebo vlasy své oběti, je
přesvědčen, že má ve své zločinné hře právě tolik trumfů. Podaří-li se mu odníti jeho oběti ještě nějaký
šat, který tato delší dobu nosila, je velmi šťastným, a obléká do něho sošku, a to, pokud lze, tím způsobem,
jak se obléká sama oběť. Tradice předepisuje, aby se udělily sošce tytéž svátosti, které mohla
obdržeti oběť: křest, poslední večeře, biřmování, svěcení kněžstva a event. i poslední pomazání. Na to
následuje vlastní očarování, které pozůstává v tom, že se soška bodá otrávenými jehlami a zasypává
celou spoustou těch největších urážek, aby se v čaroději vzbudila démonická zášť. Nebo v určitých
tajemných hodinách zraňuje se soška střepinami skla a nebo otrávenými trny, z nichž kape zkažená
krev. — Voskový volt může zastupovati i ropucha, která se pokřtí jménem oběti. Proklínací obřady
jsou tytéž. Podle jiného receptu sváže se ropucha vlasy odňatými oběti, načež se na ni naplive a zakope
se pod práh a nebo na jiné místo, které oběť musí často navštěvovati.“
Dr. Bataille vypravuje o jednom magickém zápase mezi Albertem Pikem, zednářským velmistrem
a dr. Gorgasem, lékařem na universitě v Baltimore a předsedou skotského disidentského ritu.
Albert Pike očarovával obyčejně pomocí voskové sošky, vlasů, nehtů apod. Neměl-li těchto,
hleděl se zmocniti některých kousků oděvu svého nepřítele. V případě s dr. Gorgasem obdržel od jeho
pradleny kapesník.
Takovou mumiální látku ponořil do silného roztoku solného. Při sypání soli do vody říkal slova:
Sagrapim mel ancht ebo rostomouck elias phog. Na to sušil látku nad ohněm, udržovaným větvemi
magnoliovými. Po tři týdny pak každou sobotu vzýval Molocha drže látku ve vztažených rukou, jakoby
byl vzývaný démon přítomen a jemu ji obětoval. Třetí soboru o 7. hodině odpoledne spálil dotyčnou
látku na lihovém kahanci, přičemž zpíval ďábelské písně, které sám komponoval, a shrnul popel
na olověný talíř, na němž byly vyryty různé hieroglyfy nožem zasvěceným Luciferovi. Toho dne do 3
hodin nepožil žádné potravy, a jeho celý oběd sestával z ryby, biskvitu a sušeného ovoce.
Druhého dne modeloval z vosku, do něhož přimíchal popele z oné látky, sošku, kterou zval „dagydou“.
Dagyda Gorgasova byla 30 cm velká. Pike nebodal však sošku jehlou, ani ji neroztavoval na
ohni, nýbrž položil ji pod vývěvu, z níž vysával vzduch.
Očarovaná osoba pociťovala pak zvláštní nevolnost, jejíž příčiny si nedovedla vysvětliti.
Kdo by se domníval, že se dnešního dne očarovací praktiky více neprovozují, mýlil by se. Dostávám
velmi často dopisy, v nichž obracejí se na mne lidé s prosbou o pomoc proti nepřátelům, kteří
prý posílají na ně magickým způsobem všeliké nehody, nemoci a neštěstí. Ovšem ve většině případů
jsou to pouze ničím neodůvodněné domněnky, rodící se v chorobně podrážděných mozcích jedinců,
kteří, neznajíce pravé příčiny na ně doléhajícího zla, připisují je tajemným příčinám. Jenom ve dvou
případech bylo lze zjistiti magickou protiakcí očarovací působení.

Část I.
Očarování mentální

13
Hypnotismus a sugesce.
Ježto ve druhé částí bude studována řada jevů, podmíněných stavem hypnotickým a poněvadž
na druhé straně hraje tzv. sugesce při očarování nemalou roli, myslím, že se neodchýlím příliš od
vlastního předmětu, podám-li zde o hypnotismu a sugesci trochu obšírnější vysvětlení a návod ke konání
pokusů.
Hypnotismus je vědou studující jevy tzv. hypnosy, tj. zvláštního stavu, vyvolaného hypnotickými
prostředky. Slovo hypnosa je odvozeno z řeckého „hypnos“, spánek, tento však není hlavní
známkou hypnosy, nýbrž zvýšená citlivost oproti sugescím.
Sugesce je pochod, který vzniká v jednotlivci vyvoláním určité představy jím samotným a nebo
osobou cizí. Je vlastně resultátem kategorického vnucení nějaké představy. Sugesci mohu být ovlivněni
nejen jednotlivci, nýbrž i celé masy, společnosti a národy.
Je-li nějaká představa vyvolána v jednotlivci (ve smyslu hypnotickém) osobu cizí, je to heterosugesce,
v případě, sugeruje-li sobě jednotlivec nějakou představu sám, máme co činit s autosugescí.
V užším smyslu je sugesce každý rozkaz, daný pokusné osobě, tj. osobě hypnotizované, za příčinou
jeho realisace.
Hypnotický stav nemusí však býti podmínkou realisace určité sugesce, neboť i za normálního
vědomí lze člověka ovlivnit a vnuknout neboli vsugerovat mu určitou ideu, v jejímž smyslu dotyčný
člověk pak jedná. Tedy i za normálního bdění nalézáme u člověka jistý stupeň sugestibility, tj. dispozice
k přijetí nějaké sugesce.
Sugesci udílíme rozmanitým způsobem, jako slovy, posunky, písmem, a nebo i mentálně, myšlenkou.
Sugesce má být jasná, zřetelná a pokusné osobě snadno pochopitelná. Nejeví-li někdy — a to
hlavně při počátečních pokusech v hypnotismu — sugesce účinku, nutno ji i několikrát opakovat,
event. přednést ji více méně rozkazovacím tónem.
Rozeznáváme sugesci prehypnotickou, hypnotickou a posthypnotickou. Sugesce prehypnotická
je taková, která se udílí před vyvoláním hypnosy, např. sugerujeme pokusné osobě nalézající se
doposud v normálním stavu, že za 5 minut klidně usne. Sugesce hypnotická udílí se teprve, když pokusná
osoba upadla již do hypnotického stavu. Sugerujeme-li pokusné osobě, aby provedla po ukončení
hypnosy, tedy již v normálním stavu, nějaký výkon, např. aby dvě hodiny po probuzení odešla do
nějakého obchodu a určitou věc tam vykonala, je to sugesce posthypnotická.
Každá sugesce mění se na konec v autosugesci, tj. ona ovládne střediska mozková, čehož důsledkem
je vyvolání vhodné představy. Uplatňuje se tu vlastně více méně víra v sugesci, která je klíčem
k celému realizačnímu tajemství sugesce.
Uvážíme-li, že sugesce může vyvolati v nějakém organismu i anatomické změny, jako jsou otoky,
puchýře, krvácení (stigmata), ochrnutí apod., pochopíme, jak velký význam může míti ona v životě
lidském a jak jí může být i zneužito. Zločinné sugesci dlužno připsat snad více případů středověkého
očarování, než se domníváme. Než o tom až na jiném místě.
Jakým způsobem lze hypnotisovat? Je více hypnotických metod, z nichž uvedu jenom ty nejdůležitější.
Metoda Bergerova. Tato je velmi jednoduchou a spočívá v tom, že hypnotisér ohřeje sobě ruce
a drží je před hlavou pokusné osoby.
Metoda Bernheimova. Poučivše pokusnou osobu o účelu procedury, necháme ji upřeně se dívat
na prsty, jež držíme před jejím nosním kořenem. Myšlenky připravujeme vhodně na spánek asi
následovně: l. „Nemyslete na nic, jenom na spánek.“ 2. „Vaše oči jsou unaveny, chvějí se vám víčka.“
14
3. „Zmocňuje se vás povšechná ochablost.“ 4. „Ruce a nohy ztrácejí citlivost.“ 5. „Oči slzí, pohled je
matný.“ 6. „Zavřete pevně oči.“ 7. „Dobře. Nyní jich nemůžete otevřít.“ 8. „Usínáte.“
Metoda Braidova. Poručíme pokusné osobě, aby se upřeně a koncentrovaně dívala na nějaký
lesklý předmět (broušené sklíčko, drahokam apod.), který držíme v jedné ruce před jejíma očima poněkud
nad očním horizontem ve vzdálenosti asi 35 cm.
Metoda Eulenburgova. Tato záleží v tom, že galvanisujeme hlavu, následkem čehož vbrzku
upadne pokusná osoba do spánku.
Metoda Fariova. Pozornost pokusné osoby snažíme se co možná nejvíce koncentrovat, načež
náhle zvoláme „spi!“ Nebo poručíme pokusné osobě ostře bez mžikání dívati se v dlaň, načež pozorujíce,
že se její víčka chvějí, zvolna se přibližujeme rukou na malou vzdálenost k jejím očím.
Metoda fascinační. Poručíme pokusné osobě dívat se nám do očí, což samo někdy stačí
k vyvolání hypnotického stavu. Obyčejně užíváme zde ještě slovní sugesce.
Metoda Haidenhainova. Přiložíme k uchu a nebo na šíji pokusné osobě silně tikající kapesní
hodinky. Za krátkou dobu pokusná osoba usne.
Metoda Charcotova. Tato je jedna z nejnebezpečnějších. Rozžehneme před nic netušící pokusnou
osobou náhle velmi intensivní světlo (magnesiové), nebo náhle udeříme silně na zvon, ladičku
apod.
Metoda Laségneova. Poručíme pokusné osobě uzavřít oči, načež prsty ji započneme mírně tlačit
na oční bulvu.
Metoda Liébeaultova. Položíme ruku na čelo pokusné osoby a zatlačujeme jí pomalu její oči,
užíváme sugesce Bernheimovy s vypuštěním věty 2., 5., 6. a 7. Hlas musí být stále tišší a tišší.
Metoda Luysova. Metoda tato je výborná, a má tu přednost, že se při ní hypnotisér neunaví,
ježto na něm nezávisí. Spočívá v tom, že se pokusná osoba upřeně dívá do zvláštního přístroje, sestávajícího
ze dvou zrcátek, otáčejících se velmi rychle protivnými směry. Přístroj nazývá se „mimoir rotatif“
a používá se ho hlavně v Americe. Lze jím velmi snadno hypnotisovat větší počet osob. Mnozí
přičítají této metodě škodlivý vliv.
Metoda magnetická. Ačkoli někteří badatelé přičítají účinky této metody pouze sugesci, nelze
přece vždy tak tvrdit. O tom svědčí četné pokusy, konané v nynější době profesorem francouzské
školy pro léčení animálním magnetismem, Durvillem. Podkovovitým a nebo tyčinkovým magnetem
potíráme tělo pokusné osoby, při čemž na hlavě, sluneční pleteni, kolenou a na špičkách prstů u nohy
po několik okamžiků staneme.
Metoda Mesmerova. Postavivše se před pokusnou osobu, zvedneme v oblouku ruce nad její
hlavu, načež ve vzdálenosti asi 3–5 cm od těla táhneme rukama od hlavy až dolů k nohám, přičemž
špičkami prstů po několik okamžiků staneme na očích, prsou, žaludečním důlku (sluneční pleteni) a
kolenou. Manipulaci opakujeme 15–20 krát. Nebo podle jiného způsobu Mesmerova sevřeme kuželovitě
prsty levé ruky, držíme je v krajině sluneční pleteně, a prsty druhé ruky silně třeme temeno a nebo
nosní kořen.
Metoda Pitresova. Lehce třeme tzv. hypnogenní pásma, tj. určitá místa na těle, jako jsou např.
čelo, spánky, nosní kořen a žaludeční důlek.
Metoda Richetova. Teplýma rukama děláme jednoduché tahy od temene až ke krajině žaludeční.
Prof. Richet tvrdí, že touto metodou se mu podařilo hypnotisovat v krátké době mnoho osob.
Metoda Weinholdova (elektrická). Faradickým proudem štětičkujeme lehce spánky.
Metoda indická. V tmavém pokoji položíme svlečenou pokusnou osobu na postel, postavíme
se k její hlavě a dívajíc se jí upřeně do očí, foukáme jí lehce do nosu. Jedna ruka spočívá na jejím žaludečním
důlku, druhou třeme lehce její tělo. V pokoji musí panovat klid a experimentu nesmí být
nikdo přítomen. A nebo kroužíme hlavou pokusné osoby rychle dokola (metoda fakirská).
Chceme-li uspanou pokusnou osobu probudit, musíme sobě počínat velmi klidně, obezřele a
opatrně. Poněvadž je hypnosa stavem násilně vyvolaným, tedy do jisté míry nepřirozeným, může mít
v zápětí menší nebo větší nepříjemnosti, jako nevolnost, bolení hlavy, závrať, mdloby apod. Z důvodu
toho nutno především o to se starat, abychom se takovým zjevům, pokud lze, vyhnuli. Probouzení
pokusné osoby násilnými, příliš drastickými prostředky, jako je např. polévání vodou, násilné otvírání
víček, štípání, elektrisování apod. dlužno zavrhnout, ježto mají prostředky takové v psychickém organismu
člověka za následek neblahé účinky.
Nejlépe je probudit pokusnou osobu vhodně volenou sugescí, asi takto: „Nyní vás probudím.
Jakmile napočítám tři, vzbudíte se bez jakéhokoli pocitu malátnosti nebo těžkosti. Pociťujete, že se
15
slabost ztrácí“. Učiníme nyní několik tahů přes celé tělo. „Po probuzení se budete cítit silný, osvěžený,
budete v dobré náladě.“ Jakmile nám pokusná osoba odpoví, že nepociťuje žádné těžkosti, pokračujeme:
„Jedna! Ochablost a těžkost mizí. Dvě! Dobrá nálada se vrací. Tři! Probudil jste se a je vám dobře.“
Jen zřídkakdy po takové probouzecí proceduře potrvá hypnosa dále. Nelze-li pokusnou osobu
svrchu uvedeným způsobem probudit, nesmíme hned ztrácet rozvahy, neboť strach, malomyslnost a
vůbec neklid působí na pokusnou osobu, jejíž citlivost se značně hypnotickým spánkem zvýšila, škodlivě.
Křeče a nervové záchvaty dlužno připsat mnohdy jenom na vrub rozrušenému hypnotiséru.
Zcela klidně otážeme se uspaného, kdy se probudí. Udá-li, že za půl hodiny a nebo za hodinu,
necháme ho klidně spáti. Řekne-li, že za 3, 4 a nebo dokonce za více hodin, odpovíme mu, že to není
možné, že okolnosti nedovolují, aby tak dlouho spal, a nařídíme mu sami, kdy se má vzbudit.
Mnohdy postačí říci uspanému „probuď se“, aby se hypnosa přerušila. Také jemné foukání na
víčka má týž účinek. Vzdoruje-li však uspaný všem těmto prostředkům, necháme ho klidně spát, až se
probudí sám.
V hypnose lze konstatovat několik stadií, z nichž nejdůležitější jsou stádia kataleptické, letargické
a somnambulní. Ačkoliv mnozí badatelé praví, že se v hypnose podobná stadia nevyskytují a
nebo jenom velmi zřídka, není tvrzení dosti odůvodněné, ježto přece jenom většina experimentátorů
starších i moderních symptomy těchto stadií stanovila. Omezím se jenom na stručné vypsání nejhlavnějších
symptomů, aby i laik v ohledu tom učinil sobě o hypnose určitější, byť ještě velmi hrubý a
nedostatečný obraz. Podrobnosti nalezne v příslušných odborných spisech, jichž je v dnešní době již
celá řada.
V katalepsii je hypnotisovaný nehybný, výraz očí, jež jsou otevřené a často slzí, je ztrnulý, víčka
se chvějí a údy těla zůstávají nehybně v poloze, kterou jsme jim dali. Není zde zvýšené čivněsvalové
dráždivosti, jeví se tu jenom nečitelnost oproti bolesti. Smysly, zvláště zrak a sluch, zůstávají do
jisté míry v činnosti. Operatér může vyvolat různé halucinace a automatické pohyby. Zavře-li pokusná
osoba např. levé oko, upadne levá strana do stadia letargického, zavře-li obě oči, nastane vlastní letargický
stav. Téhož efektu se docílí, převede-li se pokusná osoba do tmavého pokoje.
V letargii vykazuje pokusná osoba naprostou necitelnost oproti bolesti, avšak sugescí nechá se
jenom velmi zřídka ovládat. Do výše zvednutá ruka klesá bezvládně dolů. Jeví se zde zvýšená dráždivost
čivněsvalová; podráždíme-li např. nějaký nerv, odpoví nám i sval s ním související stažením.
Stažení svalstva vyvoláme i jeho přímým podrážděním.
Lehkým třením spánků a nebo tlakem na čelo přivedeme pokusnou osobu ze svrchu uvedených
stadií do stadia somnambulního. Pokusná osoba má oči napolo a nebo docela uzavřeny, nervy ani
svalstvo nereagují na dráždění, paměť je zostřená; jeví se též necitelnost oproti bolesti, avšak chorobně
zvýšené vnímání určitých dojmů. Ježto zrak, sluch a čich jsou činnými, lze pokusnou osobu sugescí
zcela ovládat. Tlačíme-li pokusné osobě lehce na rohovku, mění se somnabulní stav v letargii.
Kromě těchto hlavních stadií je ještě celá řada mezistadií, nesoucích (podle stupně hloubky
spánku), kromě znaků upomínajících na některé ze stadií zde uvedených, ještě znaky zvláštní.
Zajímavým úkazem je poměr, který se po častějším hypnotisování vyvine mezi pokusnou osobou
a hypnotisérem a který se nazývá raportem. Tento se z počátku projevuje tím, že pokusná osoba
není s to na otázku odpovědět nikomu jinému než svému hypnotisérovi. Dalším stupněm raportu je
psychická závislost na hypnotiséru, jevící se tím, že pokusná osoba vidí, slyší a cítí jenom to, co vidí a
slyší a cítí hypnotisér a nebo, co mu tento poručí vnímat. Pokusná osoba pak nikoho jiného nevnímá
než svého hypnotiséra, a je-li raport ještě více utužován dalšími pokusy, vyvine se tak, že pokusná
osoba vnímá veškeré pocity a dojmy hypnotisérovy, takže lze opravdu říci, že vnímá jeho vlastními
smysly, ba dokonce čte i jeho myšlenky. Dospěl-li raport až k tomuto stupni, pak pokusnou osobu
nikdo neuspí ani neprobudí, leč hypnotisér s ní pracující.
Neméně zajímavými jsou úkazy hypnotické sugesce. Tak dáme-li pokusné osobě údy do určité
polohy, vyvoláme tím v obličeji poloze té odpovídající výraz. Sevřeme-li např. pokusné osobě ruce
v pěst, jak lidé obyčejně ve zlosti činívají, pokusná osoba se tváří hněvivě. Sepneme-li ruce její jako
k modlitbě, objeví se na obličeji výraz zbožnosti. Sugeruje-li hypnotisér pokusné osobě, že se nemůže
hnout z místa, není s to povstat. Nebo vsugerujeme-li pokusné osobě, že je jinou osobou, nebo i zvířetem,
projevuje tytéž zvyky, obyčeje, tutéž tvářnost, pohyby, hlas, ba i mluvu té bytosti, s níž jsme ji,
abychom tak řekli, ztotožnili. Sugerujeme-li jí dále, že některé z přítomných osob v pokoji se nenalézají,
pokusná osoba jich nepozoruje, i kdyby stály před ní. Zapálila-li by sobě taková, pokusnou oso16
bou nevnímaná osoba např. doutník, pokusná osoba nám s úžasem sdělí, že pozoruje ve vzduchu pohybovat
se hořící doutník.
Sugescí lze působit i na systém svalstva, na oběh krevní činnosti a činnost srdce. Tak přiložímeli
na ruku pokusné osoby kousek navlhčeného papíru a řekneme jí, že je to „táhnoucí“ náplast, v krátké
nebo delší době vyvstane na onom místě puchýř. Přikládajíce na její ruku kousek chladného železa,
řekneme, že je to žhavé železo, vyvoláme na ruce červenou skvrnu, a dokonce i vřed jako od skutečného
spálení. Sem náleží i tzv. „stigmata“, tj. periodická krvácení z některých míst na těle, což se dříve
považovalo za zázrak a což je vlastně jenom účinek intensivní náboženské sugesce.
Pro hypnotickou praxi dlužno zapamatovat sobě následující hlavní zásady:
Nikoho nemáme hypnotisovat bez jeho svolení. Hypnotisujeme jen v přítomnosti otce, matky,
manžela a nebo jiné důvěryhodné osoby.
Bez svolení nesugerujme pokusné osobě ničeho, než čeho sobě ona sama si přeje, a nebo léčíme-
li hypnosou, tedy pouze sugesce terapeutické. Chceme-li hypnotisovat za účelem vědeckým, učiňme
tak jenom se svolením hypnotizovaného, bez jehož svolení nepodnikejme v ohledu tom ničeho.
Škodlivý vliv hypnotiséra na hypnotisovaném jeví se nechutí k hypnose a strachem před následkem
z této.
Třeba jemným způsobem vyvolaná hypnosa, avšak bez svolení hypnotisovaného, může mít ty
nejhorší následky.
Sugesce musíme udílet velmi opatrně a mnohdy se spokojit pouze s účinkem hypnotického
spánku.
Sugesce musí odpovídat ideovému směru hypnotisovaného a nesmí být pro něho neproveditelné.
Sugesce speciální musí být v souvislosti se sugescemi všeobecnými v ohledu léčivém.
Sugesce, které by mohly mít trvalý neblahodárný vliv, nutno vhodně pozměnit.
Jeví-li pokusná osoba po několika hypnotických pokusech náklonnost k autohypnose, musíme jí
vsugerovat zákaz nespati.
Vyvolaný spánek nezávisí na hypnotiséru, nýbrž na samotné pokusné osobě, nebo lépe řečeno
na její vůli chtít usnout. Nikdy nelze hypnotisovat někoho proti jeho vůli, vzpírá-li se usnout, leč by
měl hypnotisér magicky vyvinutou vůli, jíž podléhá všechno. Naproti tomu lze velmi snadno uspat
osobu bez jejího vědomí, bez její vůle pouhým aktem vůle hynotisérovy.
Trvání a hloubka spánku závisí na hypnotisérovi. Abychom spánek prohloubili, probudíme pokusnou
osobu náhle, avšak klidně, a znovu ji uspíme; a nebo děláme několik magnetických tahů.
Nehypnotisujeme osob sešněrovaných a nebo vůbec oblečených v tísnivý šat, ježto mohou nastati
poruchy v krevní cirkulaci.
Inteligentní jednotlivce, ohnivé temperamenty s bujnou fantasií, dále osoby, jež se dovedou
ovládat, zvyklé na poslušnost, jako vojáky, dělníky apod. lze velmi snadno hypnotisovat. Naproti tomu
hypochondři, neurasthenikové, idioti, starci s ochablou činností mozkovou k hypnotisaci jsou velmi
nezpůsobilými.
Dítky od 4–15 let jsou velmi způsobilými k hypnotisování, jsou však velmi náchylné
k simulování, jímž dovedou oklamat mnohdy i zkušeného hypnotiséra. Do 30. roku způsobilosti
k hypnotisování přibývá, po 30. roce opět ubývá.
Mnohé osoby se domnívají, že nespaly, ježto se na vše upamatují. Pokládají se samy za simulanty,
a je velmi za těžko je přesvědčit o tom, že spaly.
Nehypnotisujeme osob trpících srdeční vadou, těžce nemocných, epileptických, hysterických a
nebo náchylných k autosugesci.
Spité osoby jsou velmi sugestibilní, avšak nehodí se k pokusům. Nemáme nikdy hypnotisovat
osob, které požily mnoho potravin a nebo nápojů, ježto může nastati nevolnost.
Vystříhejme se používat k hypnotisaci silně lesknoucích se předmětů, a nedržme předmět ten
v přílišné blízkosti očí, aby pokusná osoba nebyla nucena šilhat a nebo aby nenamáhala nadmíru očních
svalů, což má mnohdy za následek bolení hlavy.
Někdy se stává, že hypnotisér následkem upřeného dívání se do očí pokusné osoby sám usne,
čemuž lze předejít jenom pevným upnutím myšlenek na předsevzatý cíl.
Hypnotisérovi je zapotřebí pevné vůle, aby byl silným a vytrvalým, dále vnitřního přesvědčení o
síle hypnotické sugesce a konečně víry ve zdar.
Nepřerušujeme nikdy s uspaným raportu (styku), aniž jej ponechejme nepovolaným osobám.
17
V pokoji, kde se koná pokus, má být přiměřená teplota, asi 19–22 °C. Poloha pokusné osoby má
býti přirozená a příjemná.
Nastoupí-li nevolnost, dejme ihned protisugesci a pokusnou osobu vzbuďme. Započne-li pokusná
osoba dáviti, vzbudí se obyčejně sama, ne-li, pak ji okamžitě probuďme. Upadne-li do křečí, nebuďme
ji, nýbrž udělme jí vhodné sugesce a teprve až se uklidnila, započněme s probouzením. Totéž
platí o mdlobách, při nichž položme pokusnou osobu do horizontální polohy s hlavou poněkud níže
položenou než jsou nohy.
Hypnotisovaná osoba není docela bezmocným nástrojem v rukou hypnotiséra, ona přijímá toliko
sugesce sympatické a nebo jí zcela lhostejné. Můžeme říci, že nějaká pokusná osoba je v hypnose
schopna jenom takových činů, jež by byla s to provést při bdění. Při udílení nějaké sugesce pokusné
osobě nepříjemné, nereaguje tato na ni a nebo při houževnatém jejím opakování upadne do křečí a
nebo se probudí.
Po probuzení zabývejme se ještě několik okamžiků pokusnou osobou, uklidňujme ji, a opusťme
ji teprve tehdy, když jsme se byli naprosto přesvědčili o jejím dokonalém probuzení.
Poněvadž se pokusná osoba upomene po delší nebo kratší době na vše, co se s ní v hypnose dělo,
proti čemuž nepomáhá ani sebeenergičtější sugesce na zapomenutí, lze po čase objevit veškeré činy
zločinného hypnotiséra.

19
Význam sugesce při očarování.
Nelze popřít, že sugesce byla při očarování faktorem nemálo důležitým. Pro důkazy nemusíme
jít do ponurého středověku, nalezneme jich dosti kolem sebe, v dnešní moderní společnosti, která
v lichém domnění duševní neodvislosti opěvujíc svobodu, volnost a nespoutanost ducha, je tak pevně
spjata těžkými okovy všelikých předsudků a na mnoze mylných názorů, — dřívějších a v jejím duševním
životě doposud mocně působících to sugescí, — že se pociťují následky tohoto moderního kouzla
v našem životě nejen v ohledu náboženském; nýbrž i kulturním.
Tisíce nadějných životů hynuly dříve ve smrdutých kobkách žalářních a na popravištích, tisíce
ničím se neprovinivších žen volaly na hořících hranicích k nebi o pomstu jenom proto, že mocní tohoto
světa oslepeni ďábelsky rafinovaným líčením hrůz a muk pekelných, jímž zfanatisované kněžstvo
popletlo jim hlavy, nemohli a nebo nechtěli vymanit se z vlivu těchto satanických sugescí a konali
jako na povel to, čeho se v jasných okamžicích sami hrozili.
A dnes, kdy světská moc bohudíky kněžstvu odňata a kdy lidstvo vymaňuje se ponenáhlu z duševní
poroby, hranice sice neplápolají, aniž je slyšet srdcervoucího křiku a sténání nevinně mučených
čarodějnic, avšak zhoubný účinek starých, až do morku zakořeněných náboženských sugescí, pociťujeme
v míře jen málo zmenšené doposud. Není náboženské šílení výsledkem fantastických sugescí,
namířených na vzrušivou povahu nemyslícího, přesto však poctivého davu? Nejsou všechna obrácení
na tu nebo onu víru před smrtí jen resultátem působení idejí, člověkem již s mlékem mateřským vsávaných,
jež znovu ve vzpomínkách oživeny působí na rozrušenou mysl tím mocněji a s tím větším
efektem, čím menší odpor může jim klásti umírající následkem pokračujícího ubývání sil? A což pověstná
lourdská uzdravení, nejsou ta dokumentem sugestivní reorganisační síly?
Nedávno jsem četl v jednom klerikálním listě, jak jistý mladík rouhaje se při vesnické zábavě
svátostí oltářní, skácel se k zemi a zemřel. Ovšem, hned byl hledán v případu tom prst boží. Jak vysvětlíme
toto náhlé úmrtí? Je známo, že venkovští mladíci, třeba za jistých okolností velmi neurvalí a
přes míru bujní, jsou přece následkem bigotní venkovské náboženské výchovy tak fanaticky nábožensky
založeni, že v daném okamžiku protrhne se sebesilnější vrstva venkovského furiantství a nezkušeného,
a obyčejně velmi naivního mladíka, ovládnou staré, jeho rodiči mu silně vštěpované náboženské
ideje do té míry, že je jimi téměř monoideisován. A nyní představte sobě takového utancovaného a
alkoholickými nápoji opojeného vesnického mladíka, který v návalu bujnosti pronáší rouhavá slova,
jichž smyslu snad zpočátku ani nechápe, a kteráž kolem něho mezi družkami a druhy budí asi přímé
zděšení. Zajisté rozvážnější mladíci ho napomínají, ulekaná děvčata mu činí trpké výčitky a snad některé
starší ženy připomínají mu trest boží, jakým stíhá všechny rouhače Bůh. Jak děsný proces odehrává
se tu v duši takto náhle vyburcovaného mladíka, jak mocné a různé dojmy střídají se v jeho nitru,
kolik myšlenek nevylíčitelné obavy před božím trestem proběhne v okamžiku těžkou jeho hlavou,
to dovede posoudit jenom zkušený psycholog, jenž je s to analysovat duševní hnutí do těch nejmenších
detailů. Veškeré myšlenky slijí se na konec v myšlenku jedinou, v myšlenku na neodvratný trest, na
smrt, jež takřka démonicky obsedne mladíka, podlamujíc jak duševní tak fyzické jeho síly, až celý
vysílen a zsinalý pod tíží této zákeřné a smrtící sugesce klesá následkem ohromného dojmu mrtev
k zemi.
A kdož by neznal lidového přísloví, že křivopřísežník do roka zemře. Dříve umírali, v dnešní
době snad ani ne jeden. I zde triumfovala sugesce, nepřihlížejíce ovšem k případům smrti zcela přirozené,
jež nastala v důsledku příčin již před přísahou daných. Odehrával se tu pochod zcela přirozený,
nesouvisející s podstatou přísahy ani logicky, ani příčinně. Výčitky svědomí, strach před možným
20
naplněním se lidové pověry apod. sžíraly nešťastníka tak, že slábnul duševně i tělesně, takže zesláblý
organismus nedovedl čelit chorobě, jíž by se byl snad jindy ubránil, a kteráž rozrývajíc nyní spolu
s otravnou sugescí jeho zdraví, sklátila ho skutečně do roka v chladný hrob.
Podobně účinky kletby a žehnání dlužno připsat po většině sugesci. Kdo ví, jaký převrat mohou
v životě lidském způsobit pouhá povzbuzující slova, pronesená vlivnou, autoritativní osobností, kdo
byl někdy v životě svědkem šťastného zakončení a rozuzlení jinak dosti dramatického děje rodinného
jenom následkem magicky povzbuzujících slov hlavy rodiny, pochopí, že slova stařičké matičky,
ustaraného otce, ve velkém pohnutí při loučení pronesená, slova nekonečné lásky, dobroty a starostlivosti,
tlumočící milovanému dítěti onu převelikou bolest v této vážné chvíli jimi pociťovanou, jsou
přímo talismanem, podávajícím mu v těžkých chvílích útěchy a povzbuzení k další cestě životem. Tato
útěcha, toto povzbuzení vlejí mu do žil nového ohně, nové síly, jsou mu zdrojem vytrvalosti, což má
za následek zvýšení efektu pracovního výkonu, tento opět zvýšení mzdy, zvýšený příjem dovoluje již
spořiti, uspořený kapitál se stále zvětšuje a stává se základním kamenem šťastné hmotné existence.
Hle, ovoce požehnání!
A vizme nešťastníka, jemuž uvadlé, bolestí a bezmocným vztekem zkřivené rty jeho starého otce
strašlivě klnou… „Budiž proklet! Nemějž štěstí…!“
V prvním okamžiku neuvědomuje sobě těchto hrozných slov, avšak po nastalém uklidnění vystupují
mu strašná ona slova jako příšerné vidiny a nestvůry před duševní jeho zrak, kalí mu každou
jasnější chvilku, každý šťastný okamžik v jeho životě. A nedovede-li těmto myšlenkovým obludám
čelit, nedovede-li se nad ně v ohledu mravním povznést a ví-li, že hněv jeho otce byl spravedlivý, jen
jím samotným vyvolaný, stane se mu otcova kletba potměšilou, zákeřnou duševní rakovinou, podlamující
všechny jeho síly, a přinášející mu jenom bol a nespokojenost. A že u slabé povahy bývá od
nespokojenosti k různým výstřelkům nebo nepředloženým, nerozvážným činům jenom malý krok, je
známo. Toť blínová sklizeň kletby!
O vlivu sugesce na lidské zdraví zmiňuje se dr. G. Encausse ve svém díle Traité élémentaire de
Magie pratique pod záhlavím: Venkovští čarodějové a sugesce.
„Mezi nemocnými v la Charité byly dva zajímavé případy, jež odhalují vliv, jaký mohou mít
jistí venkované na lidi poněkud vzrušivé. Mluvíme-li o venkovských čarodějích, o těchto mastičkářích,
o těchto dobrých ženách, představitelích to dnes zapomenutých okkultních věd, je prvním naším nápadem
úsměšek a nechuť počítat s tisíce případy, vyprávěnými od chaty k chatě a obtěžkanými vypravěčovou
obrazností.
Leč je tu provést zajímavou studii o sugescích, provázených bizarními slovy, jež jsou pravou
příčinou výsledků těchto magiků v malém. Sugesce ty účinkují toliko na bytosti vzrušivé, a každý, ať
si říkají, co chtějí, přívrženci sugesce ve stavu bdělém a její všeobecné působnosti, kdo si dělá
z čaroděje smích, již tím uniká jeho vlivu.
Obě nemocné, o něž se jedná, jsou hysterické, a nic se jim nepřihodilo až do doby, kdy se jim
dostalo sugesce.
První z nemocných, Elišku C…, přivedla k nám 11. prosince její příbuzná, která se již o ni radila
s četnými lékaři, kteří ji léčili různými způsoby, zcela však bezvýsledně.
Posazena před otáčivé zrcadlo byla brzy fascinována, a odtud bylo lze spojit léčení přenosem
s léčením sugescí. Pod tímto dvojím vlivem zmizela čtvrtého dne ztrnulost ruky, jíž trpěla.
Leč v noci ze čtvrtého na pátý den nemocná náhle oněměla. Doufali jsme, že němotu odstraníme
snadno užitím sugesce, avšak marně jsme zkoušeli po dva dny ty nejrůznější způsoby sugesce.
Všechny zklamaly. Tu nám napadlo, že je nemocná ovládána nějakou starší sugescí, jež ničila naši
působnost v té míře, v jaké jsme docilovali úspěchů. Trvající němota nedovolovala nám klásti nemocné
otázky, proto sáhli jsme k experimentální kličce.
Přesvědčivše se, že nemocná provádí všechny sugesce vyjma ty, jež se týkaly její choroby, sugerovali
jsme jí (když byla ve stavu jasnovidného somnambulismu), že osoba, jež jí to udělala, stojí
před ní, a ukázali jsme na jednoho z chovanců ústavu.
Tvář nemocné se náhle zkřivila ve výraz prudkého hněvu, a domnělý původce jejího nynějšího
stavu mohl se jenom s velkou obtíží k ní přiblížit a nařídit nemocné silným hlasem, aby se ihned
uzdravila, což se také stalo. Z rozmluvy mezi nimi mohli jsme soudit na toto: Děvče bylo dcerou muže,
považovaného ve vesnici tak trochu za čaroděje. Toho dne, kdy měla odejeti do Paříže do služby,
otec zachvácen prudkým hněvem, ji proklel, řka: Od dnešního dne budeš vždy nemocná, a nedovede tě
nikdo vyléčit, jenom já sám.
21
Až do té doby nebyla nikdy nemocná, nikdy neměla hysterických záchvatů, ani nějakých nervových
poruch. Výjev s otcem ji nepochybně velmi rozrušil, neboť po několika dnech vypuklo strnutí
ramene. Slova otcova působila zde jako skutečná sugesce.
Znajíce nyní celou historii, mohli jsme snadno vše přerušit. Domnělý otec, vytvořený naší sugestivní
působností, prohlásil, že svou kletbu odvolává a dceři odpustil. Opakoval jeho odpuštění i po
probuzení jejím, a od té chvíle všechno přestalo.“
„Historka druhé nemocné spadá do téhož řádu. Adolfína F…, 27 létá, od 18. roku provdaná,
byla nám přivedena 7. září 1890. Doma byla náhle stížená prudkými neuropatickými záchvaty dušení,
hysterickými bolestmi apod. Léčena byla bromidem (i ve velkých dávkách), kozlíkem, chlorálem, leč
nic neúčinkovalo. Jedině léčení přenosem velmi snadno zdolalo všechny poruchy, a za necelých čtrnáct
dní vrátila se dívka domů vyléčena. Přes všechny naše dotazy nebylo lze nalézti příčinu nemoci.
Nemocná byla ovšem osobou silně nervosní, poněkud vzrušivou, leč to nestačí ke stanovení příčinnosti
tak náhlých poruch.
11. prosince ještě téhož roku vrátila se k nám nemocná stížená týmiž příznaky. Podrobné vyptávání
přivedlo ji k doznání, že ji doma někdy léčila žena, jež platila za čarodějku. Tato jí jednou
v návalu zlosti řekla, že bude od této chvíle vždy nemocnou a že ji nevyléčí žádný lékař. Hněv čarodějky
byl vzbuzen odepřením malé částky peněz. Viděli jsme, jaké byly následky této opravdové sugesce.
— Nové léčení, přizpůsobené této zvláštní příčině, zdolalo nemoc, která se více neobjevila, jak
se zdá, k veliké hanbě čarodějky.“
Líčené příběhy byly zapříčiněny sugescí stykovou, tj. ovlivňovatel působil na druhou osobu
přímo, jsa tělesně při aktu přítomen a jí smyslově přímo vnímán. Jsou však případy, kdy tohoto přímého
styku není, kdy obě osoby, působce i ovlivněný jsou od sebe míle vzdáleny, a přece psychické
účinky sugestivní síly vzdáleného působitele lze s touž přesností a jistotou konstatovat. Musíme nutně
připustit zde činnost telenergickou, účinek sugesce en distance.
Lze pouhou myšlenkou, pouhou mentální činností na někoho působit? Lze myšlenkou vyvolat
v někom určitý dojem? Slyšme, co praví o takovém telenergickém neboli telepatickém působení věhlasný
anglický fyzik, prof. William Crookes. Praví: „Nastane-li mezi dvěma lidmi telepatie, odehrává
se v mozku odesílatele zprávy fyzická změna. Obdobná změna nastane pak ihned v mozku druhého,
jež sugesci přijímá. Mezi oběma těmito hmotnými ději musí nutně existovat řada hmotných příčin.
Tato řada hmotných příčin může se manifestovat jenom pomocí nějakého prostředí. Každým novým
objevem v oboru psychologie se dokazuje, že etherové vibrace jsou s to vyvolat zdánlivě zázračné
účinky, např. přenos myšlenek z dálky.“
Od objevu Marconiho bezdrátové telegrafie počali sobě někteří učenci všímati telepatických
faktů více. Vycházejíce z nauky o elektrickém vlnění, připustili docela možnost existence vln myšlenkových,
přenášených etherem z jednoho mozku ke druhému, jako se šíří vlny elektrické od jedné stanice
ke druhé v bezdrátové telegrafii. Dejme tomu, že na něco, co chci sděliti svému vzdálenému příteli,
velmi intensivně myslím. Mozek počne pracovat a dodá mně k disposici určité množství energie,
jejíž vibrace určují moje představy. Vibrace ty jsou neseny etherem až k mozku přítelově, v němž
vzbudí indukcí vibrace podobné, jež mají za následek vyvolání představ prvotních, tedy oněch, které
jsem vyslal já.
Ačkoli zákony telepatického působení nejsou ještě vědou na jisto stanoveny, a ve mnohém
ohledu chová se tato z nevysvětlitelných příčin oproti telepatii poněkud odmítavě, je dokázaných faktů
v tomto oboru takové množství a telepatické pokusy jsou tak snadno proveditelné, že můžeme oprávněně
doufati v konečné její uznání a snad i upotřebení v obecném životě. Zde nelze mně podrobně
zabývat se tímto zajímavým odvětvím praktického okkultismu, musím se spokojit pouze s poukazem
na to, co přímo souvisí s hlavním předmětem této studie.
Řekl jsem, že lze konstatovat psychické účinky sugestivní síly i vzdáleného operatéra, tedy
účinky jakéhosi hypnotického raportu en distance. Lze-li tedy vzdálené osobě dát pocítit dojmy příjemné
a nebo bolestné, avšak skutečné, je tím řečeno, že možno již pouhou sugescí do vzdálenosti
očarovat. O jednom případu takového telenergického působení zmiňuje se dr. G. Encausse. Jeden
z jeho přátel v Lyonu, M. V. v praktickém studiu a meditaci velmi pokročilý, měl jednou nad míru
obtížný spor, na jehož příznivý výsledek měl velice málo naděje. Ba hrozil mu již nezdar. Využitkovav
okolnosti, že nepřející mu osoba, která měla nepříznivý vliv na jeho záležitost, šla brzy spát, soustředil
všechny své psychické síly na znepřátelenou osobu po první dvě hodiny jejího spánku, a přenesa
se v duchu k ní, pozvolna a velmi jemně hájil svou věc a bránil svůj názor. Po několika takových
22
pokusech docílil toho, že dotyčná osoba vzdor svému odporu znenáhla se přizpůsobovala jeho myšlenkám,
aniž o tom věděla, a jsouc takto, abychom tak řekli, telepaticky přemluvena, sama žádala za
provedení úkonu, jemuž se dříve byla vší silou vzpírala a který příkře odporoval jejímu dřívějšímu
názoru.
Sugesce podobné nutno prováděti nejlépe za doby noční, kdy osoba, kterou chceme ovlivnit,
pravděpodobně spí, kdy tedy je takovému sugestivnímu vlivu nejvíce přístupnou. V noci pracovali
obyčejně všichni čarodějové, avšak nikoliv ze strachu před hranicí, jak se domnívá a píše Marius Decrespe
v brožuře Peut-on envoûter?, nýbrž proto, poněvadž jejich oběti spaly. Tehdy mohli nerušeně
rozvinout svoji ďábelskou činnost a počítat spíše na úspěch, neboť psychický organismus jejich obětí
nemohl jim event. klásti takový odpor jako za bdění, kdy pozornost ubohých byla zaujata těmi nejrůznějšími
věcmi a myšlenkami všedního života, kdy tedy byla vlivům méně přístupnou, méně sugestibilní.
Takovou telenergickou sugestivní činností vyvolávali čarodějové u svých obětí nejrůznější stavy.
Ochromovali, oslepovali, vnukali smrtelné úzkosti, děs a hrůzy, vyvolávali ty nejhrůznější a
nejošklivější sny, vštěpovali nepřátelství, zášť i lásku, trhali pouta manželská, svazky přátelské, posílali
choroby všeho druhu, nabádali k sebevraždě, krátce otravovali svým nebohým obětem život všemožným
způsobem.
Musím ještě poznamenat, že čarodějové nepracovali výhradně se sugescí, tedy pouze mentálně,
nýbrž že poskytovaly jim značnou pomoc v jejich pracích i tzv. mumiální látky, věci nasycené, životním
fluidem oběti, které je přiváděly v astrálně-fyzické spojení s osobou, jíž dotyčná věc patřila, a
které chtěli udělati. Je samozřejmé, že spojením těchto dvou činitelů, sugesce a čistě mechanického
působení na mumii, museli čarodějové docilovat mimořádně velkých úspěchů.
23
Imaginace.
Druhým činitelem při očarování je tzv. imaginace neboli magická obrazotvornost, která je, abychom
tak řekli, autosugescí vyššího řádu. Při obyčejné autosugesci mohou se ještě vyskytnouti stadia
pochybnosti, imaginace naproti tomu vylučuje však veškerou pochybnost. Stav imaginace je stavem
naprostého přesvědčení vzhledem k jejímu obsahu.
Zabývá-li se např. někdo myšlenkou, že je pronásledován, vyvolá ona svojí autosugestivní mocí
obavy a úzkosti. Je to prostý akt autosugesce. Stupňuje-li se však tato autosugestivní činnost do té
míry, že se dotyčná osoba domnívá skutečně vidět pronásledovatele, je to již počátek činnosti imaginační,
v tomto případě patologické. Tu nestačí seberozumnější důvody a vysvětlování ke zdolání halucinace,
vyvolané nemírnou činností rozrušeného mozku. Halucinovaný vidí pronásledovatele tak plasticky,
tak reálně, že je o jejich skutečnosti pevně přesvědčen.
Imaginace je silou tvůrčí, jejíž obsah se vždy realisuje. Realisace nastala i ve shora uvedeném
případě. Vizme jak.
Podle okkultní teorie je každá myšlenka hmotnou věcí, jejíž forma odpovídá jakosti myšlenky.
O tom lze se přesvědčit dosti snadno pokusem. Přiložme v naprosto temném pokoji velmi citlivou
fotografickou desku na čelo a soustřeďme po nějakou dobu (půl hodiny až hodinu) svoje myšlenky na
určitou věc, např. na hodinové kyvadlo. Vyvoláme-li po té fotografickou desku, objeví se na ní obraz
kyvadla více méně zřetelný podle toho, jak intensivní bylo naše myšlení. — Mysleme na stůl, objeví
se obraz stolu, upněme myšlenky soustředěně na klobouk, deštník, psa a nebo jinou živou nebo neživou
věc, na desce spatříme jejich obraz.
Myšlenková energie způsobuje v etheru vibrace, jakési kmitové pole, odpovídající svým útvarem
myšlence, asi jako se vytváří z písku na zvučící desce Chladniho obrazce. Trvání takových myšlenkových
obrazců neboli forem, také elementály zvaných, je závislé na intensitě myšlenky. Myšlenky
těkavé zplozují útvary zanikající současně s ukončeným myšlenkovým aktem, naproti tomu myšlenky
vytrvalé, houževnaté, často se opakující a značné intensity zanechávají v etheru útvary i dosti dlouhého
trvání. Halucinace jsou jenom potud klamem, pokud na ně pohlížíme ze stanoviska oficiální vědy,
která obyčejně vše, co se nedá jejími přístroji vážit, měřit a řezat, pokládá za klam a nebo podvod. A
takové elementální, reálně-halucinační podstaty jsou v našem případě pronásledovatelé.
Imaginace v našem pojetí je jedním z aspektů vůle, kteráž je jejím principem. Nižším aspektem
vůle je víra, nejnižším pochybnost. A nebo můžeme říci: pochybnost je nejnižším stupněm vývoje
vůle, víra je stupněm vyšším, imaginace nejvyšším. Vůle může konat divy jenom na svém nejvyšším
stupni evolučního projevu, tj. jako imaginace. Víra samotná není silou tvůrčí, a mluví-li se v písmě o
víře, která uzdravuje a hory přenáší, je tím myšlena víra na nejvyšším stupni vývoje — imaginace.
Pochybnost, víra a imaginace jsou tedy tři stupně intensity jedné duchovní síly, a to je vůle.
Zázračnou sílu imaginace můžeme pozorovat i v obecném životě. Pozorujme řečníka bojujícího
z vlastního přesvědčení za právo svého národa. Jakou silou dýší jeho slova mluvená k lidu, jakým
zázračně přitažlivým vlivem uchvacuje celé zástupy posluchačů jinak snad dosti vlažných v záležitostech
národně-politického boje národa…! Zde vidíme jej triumfovat nad duší davu, který je v okamžiku
tom hotov zemřít za věc, kterou on s tak svatým zápalem na tribuně hájí. Zde nevítězí důvody
ani motivy, nýbrž pouze imaginační, přesvědčivá síla řečníka, který jsa o právu sám přesvědčen, je
s to přesvědčit i jiné, neboť kdo chce někoho přesvědčit, musí být sám přesvědčen.
Podejme jiný příklad. Jsou všeobecně známými vítězné boje malého černohorského národa
s Turky. Černohorci byli skálopevně přesvědčeni, že jich národní věc, pro níž s Turky bojovali, je
24
spravedlivá, a v té pevné, neochvějné víře a naději, že spravedlivá věc na konec přece jenom musí
zvítězit, šli do zuřícího boje tak posíleni a jaří, že vítězili nad tisícovými tureckými zástupy. Nikoliv
hornatý terén, nýbrž jejich schopnost dovést tento strategicky využitkovat, kteráž se rodí zase jenom
v klidné, pochybami nestísněné duši, dopomáhala jim vždycky k vítězství.
V dějinách nalézáme dosti případů válečných porážek, jež byly zaviněny jenom předčasným
rozšířením se zdrcující zprávy, že vůdce, který vedl vojsko od vítězství k vítězství, nepřátelskou střelou
padl. Smrt vojevůdcovu považovalo vojsko za zlé znamení, ztratilo odvahu, víra ve vítězství poklesla,
zástupů se zmocnil strach, stísněnost a hrůza, a přirozeným následkem takového všeobecného
poklesnutí mysli byla porážka.
Dva metry širokou prostoru na cvičišti člověk snadno přeskočí, ne tak dva metry široký hluboký
potok. Obavy, aby snad nepadl do vody, zmenší značně odvahu ke skoku, rozběh je nejistý, nohy se
chvějí, čehož následek je nedostatečný odraz a pád do vody. Možnost padnutí do vody ruší koncentraci,
namířenou na cíl, tj. na dosažení druhého břehu, která je ke zdárnému skoku nutnou.
Koncentrace a imaginace jsou pojmy vlastně totožné, neboť imaginace je v principu koncentračním
přesvědčením. Koncentrace umožňuje realisaci obsahu imaginace. Např. chci provést na hrazdě
nějaký umělecký kousek. Dokud jsem se onomu kousku nenaučil, nemohl jsem se přirozeně na jeho
provedení koncentrovat, neboť vždy vystupovala v mysli moji pochybnost, zda jej dobře provedu, a
každá pochyba činí koncentraci nemožnou, neboť tím, že na provedení kousku myslím, ještě se nekoncentruji
na jeho úspěšné provedení. S rostoucí odvahou a nadějí na provedení, mizely ponenáhlu i
pochyby, až byly odstraněny všechny, čímž byla mně umožněna řádná koncentrace na zdar, čili jinými
slovy: rodilo se ve mně pevné přesvědčení, že kousek provedu.
Pozorujme třeba malé dítě, které se učí chodit. Stojí-li u něho matka, postaví se zcela dobře na
nožičky a hezky panáčkuje. V tom okamžiku však, když se matka jenom na několik kroků vzdálí,
ztratí rovnováhu a padne. Dítě pozorujíc u sebe matku, vidí v ní oporu, kterou jejím vzdálením ztrácí.
Dostává strach před upadnutím, kterýž se stupňuje k přesvědčení, že musí bez matky upadnout, a skutečně
upadne. Takovému dítku dostačí říci, že je držíme za šatičky (ve skutečnosti je držet nemusíme),
aby udrželo rovnováhu.
Uvedené příklady jsou zcela všedního druhu. Stávají však zjevy, které přes to, že jsou zapříčiněny
týmž působcem, imaginační silou, jsou přece velmi pozoruhodny. Mám na mysli tzv. „boží soudy“.
V dřívějších dobách bylo ustáleným zvykem zvláště ve Skotsku a Anglii předváděti osoby, podezřelé
z vraždy, před rakev se zavražděným, aby sám Bůh, jak se říkalo, usvědčil viníka. Předvedená
osoba musela se dotknout ran zavražděného, a tu obyčejně, byl-li jí vrah, rána počala slabě krvácet a
nebo se na rtech objevila pěna. — Také tu působila pouze imaginační síla co psychický agens, realisujíc
obsah vrahova přesvědčení. V tehdejších dobách byly „boží soudy“ zcela obyčejným zjišťovacím
prostředkem v případech, kdy nebylo lze viníka vypátrat. Byl to prostředek všeobecně známý,
takže skutečný vrah, který měl být k mrtvole předveden, již předem věděl, že neobstojí a že Bůh ukáže
tu svoji všemohoucí moc. Jeho přesvědčení o vyzrazení „božím soudem“ bylo upevněno snad ještě
tím, že byl buďto sám někdy svědkem podobného vyzrazení a nebo o něm četl a nebo slyšel vyprávěti.
Viděl před sebou jenom mrtvolu, která po jeho dotknutí musí krváceti, myšlenka ta zaujala cele, naprosto
jeho mysl, nic jiného ani neočekával. A výsledkem jeho imaginačního očekávání bylo skutečné
krvácení. — O pravosti „božích soudů“ není příčiny pochybovat, neboť zachovaly se nám o nich zcela
věrohodné historické zprávy. V Čechách zrušil je Karel IV.
Také tzv. fakirská nezranitelnost není než resultátem imaginační síly. Fakira můžeme bodat, štípat
nebo řezat, nepociťuje žádných bolestí, aniž krvácí. Nalézá se na vyšším stupni autohypnosy, jaký
můžeme pozorovat též u některých somnambulů, kteří pod vlivem sugesce stávají se oproti vnějším
dojmům necitelnými; můžeme je směle pálit např. hořící svíčkou na rukou, ničeho nepociťují. Ovšem,
výsledky indického fakirismu nedají se získat lehce, je zapotřebí dlouhé doby, než se fakir v autohypnose
tak dalece vycvičí, aby se v něm mohla imaginační síla manifestovat.
Jak jsem hned na počátku této kapitoly poznamenal, je vůle v podstatě silou tvůrčí. Aby se tvůrčí
vlastnost vůle projevila, musí být koncentrovanou, tj. řízenou výhradně k jednomu bodu, na němž a
nebo jímž se má co taková manifestovat. Klíčem k rozvinutí tvůrčí schopnosti je tedy koncentrace.
Chci-li svojí vůlí vyvolat nějaký telenergický výkon, např. pohnouti hodinovým kyvadlem bez fyzického
doteku, tedy pouhou vůlí, mentálně, musím se na své přání soustředit tak, aby nevznikla v nitru
mém ani nejmenší pochybnost o možnosti pohybu. Musím být tedy skálopevně přesvědčen, že uvedu
kyvadlo skutečně svojí vůlí do pohybu, a efekt bez sebemenší pochyby také důvěřivě musím očekávat.
25
Za malou chvíli se obsah mé imaginační představy realisuje a kyvadlo se započne pohybovat. Je to
jeden z nejsnazších pokusů, který se každému po delší nebo kratší době cvičení podaří. Návod
k podobným pokusům nalezne čtenář v mém spise „Tajemství indické jógy“.
Lze-li pouhým aktem vůle docílit tak pozoruhodných výsledků, jsme nuceni připsat vůli schopnost
působení na vzdálenost a poněvadž k přenesení nějakého silového účinku je zapotřebí prostředí,
média, jímž je našim oficiálním učencům ether, musí jej vůle přirozeně dovést ovládat. Ether je vůli
nositelem, aby se její působení mohlo na vzdáleném místě podle chtěné představy vhodně realisovat.
Psychická síla koncentrovaného chtění vyvolá v etheru onomu chtění odpovídající vibrace, které
jsou neseny nekonečným prostorem až k myšlenému cíli. Přeměňuje se tu síla psychická v sílu čistě
fyzickou, která vyvolá pak konečný efekt. Něco analogického nalézáme v telefonii. Do telefonického
přístroje mluvené slovo (zvuk) uvede jemný kovový kotouč ve chvění, čímž se jaksi objektivizuje a
přeměňuje ve vibrace, jež jsou pak neseny dále magnetoelektrickým proudem na druhou stanici.
Představuji-li sobě imaginačně, že pohybuji hodinovým kyvadlem, promítám prostřednictvím
psychické síly, uvedené v činnost koncentrací, svoji představu navenek, tj. vyvolávám v etheru vibrace
odpovídající mé představě, načež psychická síla řídíc tyto výchvěvy až ke kyvadlu, projeví se na něm
fyzicky, pohybem. Podobně manifestuje se psychická síla imaginace i při operacích jiných, jako např.
při vyvolávání bolestí na vzdálenost, jak to praktikovaly středověké čarodějnice, nebo při očarování
z lásky, magickém léčení, při vyvolání určitých povětrností, zažehnávání bouřek atd.
Jak se takový realisační projev vůle děje, nemůžeme ovšem říci, jako nemůžeme vysvětlit jiných
zjevů přírodních denně před našima očima se odehrávajících. Je nám to doposud tajemstvím, leč
bychom pokročili na dráze duchovního vývoje až k samotnému principu všeho, k Neznámu. Jako přiblížíme-
li se kusem železa k magnetu a tento jej přitáhne, tak koncentrační, imaginační chtění má
ihned za následek realisaci svého obsahu. Realisace imaginační představy je účinkem imaginačního
chtění. Imaginačně chtějící já nerozvažuje, jak by se jeho přání vyplnilo nebo vyplniti mohlo, ono
prostě chce a tím již v zápětí realisuje. Přeje-li si imaginačně vyvinutá vůle magikova, aby se např.
rozptýlily hrozivé mraky, nepotřebuje tu uvažovati o tom, které síly má za tím účelem uvésti v činnost,
nýbrž postačí, aby rozptýlení sobě magik imaginačně představil a chtěl, aby nastalo. Bezprostředním
účinkem jeho imaginačního aktu bude faktické jich rozptýlení.
* * *
Očarovací praktiky magiků Jakuba Brabançona a Jana z Amanty proti papeži Janu XXII. a případ,
uváděný biskupem Simonem Mayolem de Ast1 nesou charakter očarování čistě mentálního, imaginačního.
Podobně případ s pí. L., popisovaný Albertem de Rochas2. Voskové sošky byly zde prostředkem
k usnadnění koncentrace. Čaroděj maje před sebou voskovou sošku představující osobu,
kterou chtěl očarovat, uvedl se záští a hněvem do takového monoideistického stavu, že sobě takřka
představoval mít oběť samu před sebou. A uvážíme-li dále, že každý výbuch hněvu je spojen s mocným
vybavením psychických sil, musela oběť, jíž vysílala imaginační vůle čarodějova své psychické
síly, hněvem exteriorisované, za účelem vyvolání určitých dojmů, pocítit v zápětí otřes odpovídající
obsahu imaginace čarodějovy jako nutnou reakci na mentální jeho činnost.
Podobný účel jako voskové sošky měly i různé magické obřady při očarování, jež sloužily až na
nepatrné výjimky jenom k probuzení imaginační schopnosti. Čaroděj přirozeně nevěděl, že k vyvolání
očarovacího efektu dostačí pouhé imaginační chtění, tedy vůle, nýbrž pevně věřil, že při očarování
jsou obřadné přípravy a práce nevyhnutelně nutný. Proto kladli téměř všichni čarodějové na obřady tak
velkou váhu.
Koná-li v dnešní době ještě některý praktický okkultista při pokusech obřady, nemusíme ho pokládat
za blázna. Prováděním obřadů dává nám toliko najevo, že se nedovede bez nich ještě náležitě
koncentrovat, že jich krátce ještě potřebuje jako mentální pomůcky k docílení magických fenoménů.
Jako dítě, které se naučilo chodit, nedrží se více stolu, židlí apod., tak také praktický okkultista, jehož
vůle je již řádně vyvinutou, nepotřebuje v praxi používat obřadů, sošek, talismanů, amuletů, magické
hůlky, meče apod. Jsou to velmi dobré pomůcky pro vůli nevyškoleného žáka, mistru jsou však zbytečnými.
1 Viz kapitolu „K dějinám očarování“.
2 Tamtéž.
26
O imaginaci jako o velmi mocném magickém činiteli píše již Paracelsus. „Více než tělo, zmůže
víra (imaginace). Pouč se následujícím příkladem: Jsi viditelný a hmotný. Je však též někdo neviditelný,
jímž jsi rovněž ty. Co dělá tvoje tělo, koná i princip neviditelný, první viditelně, druhý neviditelně.
Věz, že víra dala původ obrazům, že tedy člověk stvořil voskovou sošku ve jménu nepřítele a že ji
zranil. Tím zranil neviditelný neviditelně svého nepřítele. Že Bůh něco podobného připouští, je znamením,
že to vykonat lze a důkazem, čím jsme, není však tím řečeno, že bychom to konat měli. Kdo
tak činí, pokouší Boha, odsoudí-li to on, pak běda jeho duši! — Čarodějové počínají sobě takto: Na
stěnu namalují obraz, do něhož zarazí hřebík. Totéž činí i jejich víra (imaginace). Vráží neviditelný
hřebík do siderického (astrálního) těla člověka. Záletníci, kteří okouzlují ženy, rozpouští z vosku
uhnětenou sošku nad plamenem, dráždí neviditelným světlem ženy a dosahují tak cíle. Též Chaldejci a
Egypťané zhotovovali podle běhu hvězd obrazy, jež mluvily a se pohybovaly, avšak ani nerozuměli
působícím silám.“ (De causis morborum invisibilium. Lib. I.)
„Duch je pánem, imaginace nástrojem a tělo vzdělávatelnou látkou. Imaginace je silou vůle, která
tvoří z myšlenek siderické bytosti. Nesmí se ztotožňovat s fantasií, která je „úhelným kamenem
všeho bláznovství“. Imaginování v člověku obtěžká, a z imaginace povstane čin. Každý může imaginací
navázat spojení s duchy za účelem poučovaní. Poněvadž jsou duchové odkázáni pouze na imaginaci,
snaží se působit na ni ve spánku. Ve spánku může imaginace vyslat siderického člověka (astrál)
do vzdálenosti, aby tam působil. Imaginaci je dálka lhostejnou, neboť lze jí působit na vzdálenost tisíce
mil, ba až k samému nebi.“ (Philosophia sagax. Lib. I.)
„Imaginace samotná je prostředkem ke zdokonalení. Veškeré imaginování pochází ze srdce člověka,
které je sluncem v mikrokosmu, z něhož pak vychází imaginace v makrokosmos. Je tedy lidská
imaginace semenem, které se zhmotňuje. Dokonalá imaginace je počátkem veškerého magického konaní.
Svojí myšlenkou přihlížím k účelu. Chci-li se někam podívat, nepotřebuji oči otáčet rukama, to
provede imaginace. Opravdová imaginace nepřítele mne může usmrtit. Imaginace vzniká z chtíčů a
žádostí. Ty plodí zášť a závist. Z chtíče povstává tedy dílo. Vychází-li tudíž kletba ze srdce, může mít
účinek. A chce-li kdo druhého ochromit anebo bodnout, musí nejprve nástroj v sebe attrahovat, pak
teprve může působit, neboť co vchází dovnitř, také opět vyjde skrze myšlenku navenek, jako kdyby se
tak stalo rukama. Magie je velkou skrytou vědou, jako je rozum velkou veřejnou hloupostí. Není zapotřebí
zaklínání a obřadů, dělání kruhu a vykuřování, to vše je opičí hra a svádění. Mysl lidská je
velkou věcí a jako Bůh je věčný a nezměnitelný, tak rovněž i ona. Kdybychom poznali dokonale svoji
mysl, nebylo by nám na zemi nic nemožným. — Imaginaci posiluje a zdokonaluje víra, že se opravdu
to a nebo ono stane, neboť každá pochybnost dílo ruší. Víra utvrzuje imaginaci, uzavírá vůli. Nedokonalá
imaginace je příčinou, že umění (magická), která přece nemusí selhat, jsou neúčinná.“ (Occulta
Philosophia.)
„V imaginování předčí ženy muže, ježto jsou v podstatě ohnivější a náchylnější k závisti a zášti.
Imaginují-li, plodí v sobě dokonalého ducha, který unáší imaginaci až k nebi (k etheru). Jako řezbář
vyřezává ze dřeva obsah své myšlenky, tak imaginace pracuje se silou životní. Ženy velmi imaginují
ve snění a o samotě, proto neměli bychom jich zanechávat samých sobě, a postarat se jim o společnost,
aby nemohly něco zvláštního imaginovat. Jejich imaginace je tak ohnivou, že jí znečistí a otráví např.
pokrmy, nezdařil-li se jim nákup. Proto imaginující ženy neměly by kojit ani vychovávat dítek, any
hněvem imaginují leccos, co na dítky malé působí.“ (Fragment. Libri Philosophiae de virtute imaginativa.)
Jak vidíme, vysvětluje Paracelsus imaginaci a teorii očarování způsobem, který je s moderními
názory v principu totožný.
Imaginaci připisuje telenergický účinek i Tomáš Campanella. Vypravuje, jak jednou několik
žen chtělo vyjít si do jedné zahrady. Jedna se však zdráhala zúčastnit se výletu toho, nad čímž se
ostatní tak rozčílily, že bodaly jehlicemi do pomeranče, říkajíce tato slova: „Bodáme N. N., poněvadž
nechtěla s námi jíti do zahrady.“ Po té hodily pomeranč do studny. Od té chvíle pociťovala žena ta
nesnesitelné bolesti, které povolily teprve tehdy, když vytáhly ženy pomeranč ze studny a odstranily
jehlice.
Též proslavený chemik a objevitel fosforu, Jan Kunkel z Löwensternu domnívá se, že při očarování
hraje víra velmi značnou roli. Tak ve svém díle Laboratorium chymicum píše, jak na radu jednoho
muže provedl proti jakémus uličníku, který mu pokazil pušku, očarovací akci. Mladík dostal náhle
bolesti do očí. Když se pak ke kousku přiznal, Kunkela odprosil, odstranil tento protiakcí bolesti, které
se pak více neobjevily. Chtěje pokus opakovat na jiné osobě, shledal, že byl bezvýsledný. Kunkel při27
čítá neúspěch té okolnosti, že v případě druhém neměl zlosti a pevné víry, bez nichž každá akce je
bezvýslednou.
Ke konci této kapitoly musím se ještě zmínit o tzv. „maleficiu“ neboli magickém vpravení různých
předmětů do lidského těla,jako hřebíků, jehel, kousků dřeva, vlasů, provazů, kůže, hadrů, ba i
ještěrek, ropuch, myší atd. Včarované předměty nazývaly se „injekta“ a vyvolávaly obyčejně místní
záněty a nebo i vážnější poruchy, provázené dávením, průjmem a nebo hnisáním. Předměty byly někdy
tak velkých rozměrů, že se nemohly dostat cestou přirozenou do těla. Lékaři nepopírají docela
těchto faktů, připisují je však hysterii, allotriophagii, náhodě apod. Vysvětlování to však velmi pokulhává,
neboť injekta nebyla nalezena toliko v zažívacím ústrojí, nýbrž i ve svalstvu. Jak se tam mohla
dostat, je ovšem záhadou, kterou nerozřešili ani ti, kdož podobné případy konstatovali. Tak dr. Emanuel
Seliger vypravuje, že při sekci nalezl u jedné 50leté ženy v pupeční krajině celé množství vlasových
chuchvalců, odpadků kůže, kočičí lebku s dolní čelistí, všechno tak spletené, že byl sotva s to
předměty ty oddělit nožem od břišního svalstva. Sekci prováděl v přítomností několika kolegů roku
1681. Případů podobných podává nám historie celé množství.
Dnes, kdy již i oficiální věda začíná pomalu uznávat tzv. spiritické materialisace, nebude se jí
zdát snad tolik absurdním vysvětlení této záhady cestou materialisační. Lze-li materialisovat ve spiritických
seancích různé předměty, jež vykazují tytéž vlastnosti jako věci obyčejné, proč by taková
zvrhlá čarodějnice nebyla mohla ďábelskou svoji imaginací včarovat, tedy materialisovat určité věci
do těla své obětí? Alespoň nemožnost něčeho podobného nebyla dokázána. Konečně i v přítomné době
vyskytují se případy, jež nám velmi nápadně připomínají středověká injekta; mně samotnému je jich
známo několik.
Kdo dnešního dne ještě tvrdí, že to neb ono je naprosto nemožným, dokazuje jen, jak málo zná
přírodu a vývoj celé naší vědy, která pokračujíc od nejprimitivnějších počátků dospívá v přítomné
době až závratných výšin v říši nových objevů a zákonů. Kdybychom byli řekli našim předkům před
pěti sty lety, že bude lze pouhým otočením páky osvětlit celé město, nebo že budeme moci mluvit se
svými známými na vzdálenost mnoha mil, byli by se nám jistě vysmáli a vynadali rovněž tak bláznů,
jak činí mnozí přeučení páni profesoři nynějším stoupencům okkultních věd. A to může být velkou
útěchou nám všem, kteří hledajíce pravdu, studujeme i zavrhované vědy okkultní.

 
Reklama