Choď na obsah Choď na menu
Reklama
Reklama
 


Problém s očarovaním 2.časť

20. 5. 2009

Část II.
Očarování mumiální.

31
Ód ve světle vědy.
Již v předmluvě poukázal jsem na to, že jedním z hlavních činitelů při očarování je tzv. ód. Čtenáři
Mumiální hermetické léčby znají již jeho podstatné vlastnosti, a abych nemusel těch, kdož nečetli
předešlé mojí studie, na ni teprve poukazovat, zrekapituluji zde nejhlavnější body dotyčné stati.
Co je ód? Je to fluidická hmota, čtvrté skupenství vesmírné hmoty, Mesmerův životní magnetismus.
Karel z Reichenbachů (* 1788 – † 1869), prvý kriticky zkoumatel animálně-magnetických
výronů lidských, jež nazval výrony ódickými, vychází z předpokladu, že existuje jakási jemná kosmická
látka, nevnímatelná našimi pěti smysly na dosavadním stupni jejich organického vývoje. Látka
ta vyzařuje ze všech těl, organických i neorganických, jež proniká, prostupuje v tom nejvýstižnějším
slova smyslu. Tyto emanace mohou však za jistých okolností vnímat osoby, jichž vnímací schopnost
je již od přírody dokonalejší a nebo během života takovou se stala. Takovou zvýšenou vnímací schopnost
nazývá Reichenbach sensitivností (citlivostí) a osoby jí obdařené sensitivními. Sensitivními mohou
být osoby zdravé i choré, a z těchto jsou zvláště nervově choří nadáni velkou sensitivností.
Reichenbach konal v ohledu tom nesčetné pokusy, jichž nutno blíže sobě povšimnout. Uvedl
např. do naprosto temného pokoje sensitivu, jíž se po chvíli tázal, co vidí. Odvětila, že pozoruje jakoby
v mlze nějaký sklovitý dlouhý předmět, z jehož jednoho konce vyzařuje intensivní modré světlo,
z druhého pak světlo žluté. Po nějaké době rozeznala sensitiva zcela zřetelně podlouhlý exemplář horského
křišťálu. Jindy zase provlékl klíčovou dírkou ve dveřích temného pokoje drát, jehož jeden konec
držela sensitiva, druhý byl pak ve vedlejším pokoji vystaven slunečnímu světlu. Sensitiva pocítila
náhle příjemný chlad, a na konci drátu spatřila světelné výrony. Jakmile drát byl zastíněn, intensita
výronů ochabla a zredukovala se na matné fosforeskující záření. Držela-li sensitiva dřevěnou a nebo
skleněnou hůlku, vystavenou slunečním paprskům, pocítila v ruce vždy jemný chlad. Nalézala-li se
hůlka ve stínu, pocit chladu zmizel. Tedy opačné účinky tepla.
Drží-li pokusná osoba ruku v modré částí slunečního spektra, pociťuje chlad, ve žluté teplo.
Polarisujeme-li sluneční paprsky a necháme-li je dopadat pod úhlem 35 stupňů na několik na sebe
položených skleněných desek, obdržíme světlo odražené a procházející. Drží-li nyní sensitiv skleněnou
hůlku ve světle odraženém, pociťuje chlad, kdežto světlo procházející vzbuzuje v něm pocit tepla.
Voda vystavená po nějakou dobu takto odraženým světelným paprskům, chutná sensitivu kysele. Naopak,
byla-li vystavena paprskům procházejícím, chutná hořce, nepříjemně. Totéž konstatujeme, postavíme-
li sklenici do modrého a nebo do žlutého slunečního spektra. Voda nasycená modrými paprsky,
chutná kysele, žlutými hořce. Podobné účinky vykazuje i světlo měsíční, jenže některé resultáty
jsou polarisačně obrácené. — Pokusy ty dokazují přítomnost jakéhosi fluida ve slunečních paprscích
ve smyslu Mesmerově.
Neméně zajímavými jsou pokusy s magnetem. Severní pól magnetu vyzařuje intensivně modré
světelné paprsky, a voda jim vystavená chutná kysele. Pól jižní vykazuje výrony žlutavé, do šeda, a
voda jimi nasycená je hořkou. Foukáme-li do takových světelných výronů, uchylují se po směru vzduchového
proudu a rozdělují se jako plamen svíčky, obcházejíce překážky. Některými hmotami prostupují,
jinými nikoliv.
Tyto světelné výrony nejsou však v podstatě asi totožný se silou magnetickou. Výrony nějakého
krystalu a výrony magnetu téže váhy se mnoho nerůzní. Ba mnohdy světelné výrony krystalu jsou
mocnější výronů magnetu, a přece krystal není magnetickým, alespoň ne v tom smyslu a v míře takové
jako obyčejný magnet. Jsou ještě jiné rozdíly mezi silou magnetickou a ódickými výrony, o nichž nemohu
se v úzkém rámci tohoto dílka šířiti, a odkazuji proto čtenáře přímo ke spisům Reichenbachovým.
32
Podobně jako krystaly a jiné anorganické látky vyzařují ód i látky organické: rostliny, zvířata a
člověk. Organická těla zdají se být jakoby mlhou obalena, z níž prozařují místy silnější ódické paprsky.
Nejintensivnější paprsky vyzařují z pohlavních ústrojů, krajiny srdeční, úst a z konečků prstů (u
nohou i rukou). Pravá strana těla má auru sytě modrou, přecházející do fialová, levá strana září žlutým
a nebo jasně zeleným světlem. U člověka vyzařují konečky prstů na pravé ruce i noze modře, na levé
žlutozeleně. Držíme-li po nějakou dobu nad sklenicí s vodou pravou ruku a podáme ji pak sensitivu
k pití, prohlašuje tento, že jest kyselá. Ódisujeme-li vodu rukou levou, sensitiv nám ji s odporem vrací
a tvrdí, že jest hořkou a teplou, ba u některých velmi sensitivních osob nastane i dávení.
Horní polovice lidského těla září modře, dolní žlutě, proto Reichenbach vycházeje z této polarity
ódické substance rozdělil lidské tělo několika osami na positivně a negativně ódické. Pravá polovice
lidského těla je ódicky negativní, levá positivní. Hořejší část je negativní, dolejší positivní. Prsa
jsou positivní, záda negativní. Na této ódické polaritě založil hrabě Cesare Mattei elektro-homeopatickou
léčbu.
I procesy chemické, jako rozpouštění, tavení, odpařování, kvašení a hnití vybavují náhle velmi
značné množství ódu. Tak rozpouštějící se cukr během rozpouštění mocně září. Do rozředěné kyseliny
sírové ponořený drát krásně světélkuje. Rozpustíme-li uhličitan sodný v jedné a kyselinu vinnou ve
druhé zkumavce, září oba roztoky poměrně slabě oproti mocnému ódickému záření, které nastává při
slití obou roztoků dohromady. Jakmile rozkladný proces ukončil, záření se zmenší, až po nějaké době
naprosto zmizí.
Zvláště zajímavý obraz naskýtá se sensitivu na hřbitovech, kde poletuje celá spousta modravých
nebo jinobarevných obláčků, zvláště nad čerstvými rovy. Podle některých okkultistů jsou to odloučená
astrální těla zemřelých, která spějí rovněž k zániku jako těla fyzická. Proti tomu lze však namítat, proč
astrální těla se nevznášejí nad hroby mrtvol balsamovaných, jichž hnilobě se zabránilo právě balsamováním.
Světelné obláčky na hřbitovech nejsou ve většině případů nic jiného, než výrony produktů
hnití, jako jsou různé kyseliny řady mastné, indol, skatol aj., dále kyselina uhličitá, čpavek, sirovodík a
jiné plyny. Je zcela přirozené, formuje-li vzrušená fantasie jasnovidcova beztvárné obláčky v lidské
postavy, jež se nejmenším vánkem rozmetávají, což u skutečného astrálního těla není.
Také zvuk, tření, teplota, elektřina jsou mocnými vybavovateli ódické síly. Rozezvučená ladička
a nebo struna, plechové hudební nástroje v okamžiku hry vyzařují celé proudy barevného světla.
Liščím ohonem šlehaný elektrofor, skleněná tyčinka třená nějakou látkou vyzařují, rozpálené železo,
žhavé kovové taveniny, vůbec všechny zahřáté hmoty silně světélkují; galvanické články, elektrické
přístroje při práci, drátěné vodiče, vše světélkuje. Není vůbec látky, která by nesvětélkovala, která by
nevyzařovala ódu. Ovšem tam, kde se jeví nějaká intensivní činnost mechanická, chemická a nebo
fysiologická, je přirozeně záření mocnější, takže podle stupně záření mohli bychom stanovit např.
v říši nerostné vnitřní stupeň vývoje toho kterého nerostu. Potud rekapitulace.
Odpůrci ódického záření, jichž počet, díky objevení radia, stále se menší, namítají, že pokusů se
sensitivy nelze kontrolovat, ježto experimentátor předně ničeho nevidí a za druhé je odkázán výlučně
pouze na výpovědi pokusných osob, jež může do jisté míry ovlivnit ještě sám mentální svojí činností.
Očekává-li např. experimentátor, že mu bude sensitiv popisovat výrony jako červené, sensitiv mu je
jako takové skutečně popíše. Experimentátor vsugeroval tu podvědomě sensitivu dojem červené barvy.
Možnost takového mentálního ovlivnění není sice vyloučena, avšak opatření, učiněná např. plukovníkem
de Rochas a jinými badateli, byla taková, že o nějakém ovlivnění pokusných subjektů nemohlo
býti ani řeči. Tak např. v naprosto temném pokoji byl sensitiv tázán, kolik hodin ukazují kapesní
hodinky, jichž ručičkami experiementátor několikráte byl ve tmě otočil. Sensitiv podíval se na hodinky
a přesně udal, na kterém bodě se ručičky po otočení zastavily, o čemž se pak všichni přítomní
přesvědčili, vyšedše s hodinkami na denní světlo. V případě tom je sugesce naprosto vyloučena, neboť
ani sensitiv, ani experimentátor nemohli vědět, kam ručičky po otočení ve tmě ukazovaly.
Naskýtá se nám nyní otázka, lze-li vznik a vnímání záření dosavadními vědeckými poznatky
objasnit.
De Rochas praví, že vyzařování jako každý jiný světelný pramen je sídlem molekulárního kmitání,
jež vysílá do oka paprsky, aby naň působilo a vzbudilo v něm dojem barvy. Výrony, jež vznikají
z molekulárních kmitů tělesa, budí tedy molekulární činnost atmosféry, spojené s určitými částmi pozorovaného
tělesa. Je pochopitelné, že forma tohoto tělesa může v určitých směrech značně působit na
okolní atmosféru. K tomuto předmětu se ještě vrátíme.
Uvažujme nejprve, dle kterých zákonů může se kmitání sdělovat oné části atmosféry, která je
33
sídlem vyzařování, odtud do oka a konečně z tohoto do střediska vnímání.
Víme, že charakteristické prvky každého kmitání jsou forma, rozsah a počet kmitů za vteřinu.
Intensita působení na oko nebo ještě lépe na středisko vnímání, tj. způsob vnímané barvy závisí jenom
od vteřinového počtu kmitů. Ze zásad této matematické fyziky činíme následující závěry:
Pozorujeme nějakou molekulární skupinu toho kterého tělesa, ať již pevného, tekutého a nebo
plynného. V daném okamžiku je kmitání těchto molekul určeno jistou formou, rozsahem a určitým
počtem výchvěvů za vteřinu. Tato skupina přijímá výrony okolních těles a také sama vyzařuje.
Dejme tomu, že nějaké záření sousedních molekul naši skupinu nějak ovlivní. Povstane tu jakási
změna v kmitání, odvislá od prvků nového záření. Živá síla prvotního kmitání se zvýšila, a poněvadž
se masa naší molekulární skupiny v ničem nezměnila, musel se zrychlit pohyb. Rychlost nějakého
kmitání může však být zvětšena toliko dvojím způsobem a sice buďto zvětšením výchvěvového oblouku
a nebo zmnožením počtu výchvěvů za vteřinu. Poněvadž zvýšená rychlost je podepřena dvěma
veličinami, může jedna z nich zůstat konstantní a nebo se dokonce zredukovat s podmínkou, že druhá
bude mít dosti síly, aby živá síla podle přání rostla. Musíme tedy rozlišovat následující kombinace, jež
se v naší skupině mohou vyskytnout.
Zvětšení kmitového oblouku bez změny vteřinového počtu kmitů.
Značnější zvětšení kmitového oblouku se zmenšením vteřinového počtu kmitů.
Zvětšením kmitového oblouku se zvýšením vteřinového počtu.
Zvýšení počtu kmitů bez změny kmitového oblouku.
Zvýšení počtu kmitů se zmenšením kmitového oblouku.
Z důvodů toho jsou i paprsky, vysílané naší skupinou do sousedního tělesa, nestejné podle nastoupení
té neb oné kombinace.
Zde můžeme objasnit, proč vnímání barev u různých sensitivů není vždy stejné, čehož odpůrci
ódického záření chtěli využitkovat proti jeho obhájcům. Dojem barvy závisí na vteřinovém počtu
kmitů otřesu z centra vnímání a tento počet zvětšuje se, pokračuje od barvy červené k fialové. Pocit
barvy vychází tedy ze žluté, odpovídající střednímu pociťování, k červeni, zmenšuje-li se počet kmitů,
a k barvě fialové, zvětšuje-li se tento počet.
Co se pak týče intensity barvového dojmu, je proporcionální čtverci rozsahu. To se však vztahuje
na jednu a touž barvu. Víme, že rozličné záření působí na normální smysl zrakový různě a že ve
stejném spektru stává maximum pro žlutou barvu.
A pak musíme uvážit, že nevnímají všichni těchže výronů, které mohou mít více polarisačních
systémů, z nichž jeden může být viditelný tomu, druhý onomu sensitivu.
Doposud nerozlišovali jsme molekuly važitelné od molekul etherových, což je nutné, jedná-li se
nám o tu část plynného prostředí, která je sídlem vyzařovaní. Fresnelovy práce o strhující síle světelných
vln nás učí, že etherové molekuly plynného prostředí, pohybující se co možná největší rychlostí,
nestrhují sebou podle vypočítaného způsobu světelné vlny.
Dokazuje-li nám tedy pozorování, že posunutí vrstvy vzduchové má v zápětí pozměnu ve vyzařování,
je to proto, že etherové molekuly prostředí, v němž má fluidická substance svoje sídlo, nejsou
zúčastněny zde samotny, nýbrž že i važitelné molekuly tohoto prostředí při kmitání spoluúčinkují.
Pohyb vzduchu může pozměnit formu fluidické substance, která pak osciluje jako nějaký plamen.
Dáme-li např. pod skleněný zvon vývěvy podkovovitý magnet, vyzařuje z jeho severního pólu ód
barvy modré, z jižního pak paprsky červené. Nepozorujeme tu žádných zvláštních úkazů, než snad
spojování se obou světelných proudů až v nejhořejší částí zvonu. Vyčerpáme-li ze zvonu nyní vzduch,
zbarví se najednou celý zvon, a sice část, kde se nalézá severní pól, modře, druhá s jižním pólem červeně.
Obě barevné vrstvy zdají se být jako slepeny. Otočíme-li nyní vývěvou tak, aby byl magnet rovnoběžný
s meridiánem, dostane vše (zvon i magnet) barvu špinavě modrou. Přivedeme-li však magnet
do vertikální polohy k meridiánu, zbarví se vše špinavě červeně.
Zdá se tedy, že kyslíkové a dusíkové molekuly, z nichž se vzduch skládá, a s nimiž je těleso
v kontaktu, působí na jeho kmitání, a sice v určitých směrech, jež závisí na více méně stejnorodé nebo
husté struktuře a na formě tělesa, jakož i na určitých silových střediskách vyzařování, jak je tomu
v organických tělesech. Nyní lze vysvětlit, proč jsou u nějakého pravidelného a podlouhlého tělesa
výrony na obou jeho koncích intensivnější.
Někdy se může stát, že změna utvářející vyzařování vyvolá větší úchylku mezi vzduchovými
molekulami, např. následkem zvětšení kmitového oblouku. V tom případě se zmenší hustota molekulární
skupiny a fluidická substance snaží se postavit kolmo.
34
Dle této teorie nezávisí oba fluidy v nějakém magnetu na magnetické povaze obou pólů, nýbrž
na jejich poloze a dalším směru proudu.
Dejme tomu, že magnetismus v železe tvoří zvláštní proudy (podle teorie Ampérovy) a nebo víry
(podle teorie Maxwellovy), tj. že při obou teoretických předpokladech strhuje molekulární atmosféru
určitými silovými směry neboli liniemi. Kmitající síla v molekulách železa dostává takto magnetisováním
současně určitý směr okolo silových center a zvětšení živé síly.
Výrony mohou býti tedy jedině výsledkem konstitucialních kmitů v tělese, sdělujících se okolnímu
vzduchu. Ba můžeme jít ještě dále a říci, že kromě toho povstává ještě jakýsi druh vypařování
následkem samovolného oddělování se určitého množství částeček od základního tělesa. Tak Raoul
Piktet dokázal, že z kovů i při těch nejnižších teplotách vycházejí páry tvořící jakýsi druh aury.
A jsme-li dále nuceni přijmouti domněnku, že elektrický proud je opravdu hmotným proudem,
hmotným tokem ve vodiči, kterýž proud neskládá se jenom z nevažitelné hmoty, nýbrž i z molekul
hmoty važitelné, musíme též připustit, že i elektrický proud v našich nervech je složen kromě
z nevažitelného fluida ještě z určitého množství organické hmoty.
O vyzařování např. z prstů lze se snadno přesvědčit, vystavíme-li fotografickou desku po nějakou
dobu jich výronům a nebo ještě lépe pomocí Rumkorffova přístroje. Přístroj uvede se dostatečně
silným článkem v činnost, jeden z drátů nechá se volně viset ve vzduchu, druhý se zavede do sklenice
s roztokem kyseliny. V naprosto temném pokoji vezme nějaká osoba sklenici tu do jedné ruky a druhou
blíží se k fotografické desce, kterou drží druhá osoba, jež není s článkem přímo spojena. Když se
byl prst dostatečně k fotografické desce přiblížil, zapne se elektrický proud, který se vyznačí na desce
a který se dokonale shoduje s výrony, pozorovanými sensitivy na prstech osob v normálním stavu.
Z předcházejících vývodů Rochasových je tedy patrno, že nauka o ódickém záření neodporuje
nikterak moderní vědě, a musíme jenom s politováním konstatovat, naleznou-li se ještě dnes jednotliví
učenci, kteří, aniž by sobě dali práci zkoumat ódické záření, zavrhují je a priori snad jenom proto, že je
objevil hermetik Reichenbach a že dokazují oprávněnost starých okkultních teorií.
35
Vymístění citlivosti.
V čem záleží tzv. vymístění neboli exteriorisace citlivosti? Uvedeme-li pokusnou osobu
v hypnotický stav, tu v prvních jeho fázích pozorujeme, že zmizely citlivost kůže a čich. Pokusná osoba,
kterou můžeme nyní štípat, bodat nebo pálit, aniž by co pociťovala, doposud vidí a slyší. Po nějaké
době, která je odvislou od povahy té které pokusné osoby, nastává stav tzv. raportu, a citlivost hmatová,
která se doposud jevila na kůži, vychází, abychom tak řekli, z těla a tvoří kolem pokusné osoby
citlivé soustředivé ódické vrstvy, oddělené od sebe ve vzdálenosti 5–7 cm vrstvami necitlivými. Působí-
li hypnotisér na některou z těchto citlivých vrstev, má pokusná osoba tytéž pocity, jakoby působil
přímo na kůži.
V okamžiku, kdy přechází pokusná osoba do stadia exteriorisačního, začínají se fluidické paprsky
vycházející z jeho těla a rozprostírající se po celém jeho povrchu ponenáhlu rozptylovat, mizet, aby
po nějaké chvíli se znovu objevily ve formě svrchu uvedených zářících citlivých vrstev. A poněvadž
s rozptylováním fluidických výronů mizí zároveň i citlivost kůže, která se objevuje opět vně těla,
v místech exteriorisovaných vrstev, můžeme z toho odvodit, že fluidické neboli ódické paprsky jsou
nositeli citlivosti. Vymístění citlivosti znamená tedy tolik, jako vymístění ódické substance.
Vyzářeným ódem neboli citlivostí lze nasytit různé předměty jako vodu, želatinu, vosk, krystaly,
kovy, rostliny, zvířata aj. Abychom nějaký předmět nasytili ódem, vystavíme jej po delší nebo kratší
dobu ódickým paprskům tím způsobem, že jej necháme držet pokusnou osobou a nebo držíme jej
sami v některé z citlivých vrstev kol jeho těla. Ódem nasycený předmět nalézá se nyní s pokusnou
osobou v magnetickém raportu, takže působíme-li naň určitým způsobem, pociťuje působení pokusná
osoba. Podám zde několik zajímavých pokusů s různými ódisovanými látkami.
Pokusy s vodou. Paní Vixová, jedna z Rochasových pokusných osob, držela v rukou sklenici
s vodou za příčinou její ódisace. Voda podržela citlivost i ve vzdálenosti několika metrů, avšak s rostoucí
vzdáleností ubývalo též citlivosti. Bylo-li několik kapek této vody vrženo do ohně, pociťovala
somnambula palčivou bolest na obou rukou. Napil-li se Rochas této vody, pociťovala mrazení. — Jiná
pokusná osoba, paní Luxová, ódisovala v hypnotickém spánku vodu ve vaně, načež když bylo vodou
pohybováno, dostala tlučení srdce, jakoby se nacházela na lodi. Kroucení ručníku, namočeného v této
vodě, vyvolávalo u ní nevolnost.
Pokusy s kovy. Ponořil-li Rochas do citlivých vrstev exteriorisovaných somnambulů stříbro nebo
zlato, pociťovali tito pálení. U některých se konstatovalo, že železo pohlcuje ódické výrony jako
voda.
Pokusy s krystaly. Do ódisovaného roztoku síranu sodného byl hozen jeden krystalek této soli
za účelem vyvolání krystalizace. Paní Luxová, která roztok ódisovala, vykřikla a padla do mdlob.
V celé pravé ruce pociťovala nesnesitelné pálení. Roztok byl ódisován pravou rukou. Pohybovalo-li se
roztokem, pociťovala bolesti a nevolnost u srdce.
Pokus s lenoškou. Paní Luxová byla uspána a ve stavu tom bylo jí nařízeno, aby si sedla do
vedlejší lenošky. Sedajíc do této, bolestí vyskočila. Tvrdila, že v lenošce musí být špendlík. Rochas
vpíchnul totiž do prvé lenošky, v níž byla hypnotisována, v okamžiku, kdy chtěla přesednout, špendlík.
Pokus se „zlatým krémem“. Dotkl-li se Rochas krabice se „zlatým krémem“, kterou dříve paní
Luxová byla ódisovala, pocítila vždy odpor, jakoby jedla tuk.
Pokusy s rostlinami. Paní Luxové byl dán na kolena květináč s hyacinty. Když ji Rochas probudil,
dotýkal se hyacintů a dýchal na ně. Doteky i dýchání pociťovala paní na kolenou. Jindy zcitlivěl
36
Rochas květinu, na níž pozoroval tu zvláštnost, že se kol jejích listů tvořila citlivá aurická vrstva. Bodalo-
li se do této vrstvy, pociťovala paní Luxová větší bolesti, než když se bodalo přímo do listů.
Pokusy se zvířaty. Hladil-li Rochas kočku, již posadil paní Luxové na klín, nastal u ní tak mocný
nervový otřes, že se kousala do ruky, takže musel přestat kočku hladit. Za nějakou chvíli po probuzení,
když se již mluvilo o zcela obyčejných věcech, paní Luxová náhle zvolala, že má v ústech odpornou
chuť po mase, a tu se shledalo, že kočka, kterou držela na klíně, požírala právě pod stolem
masové odpadky. — Paní le Faureová, které sedával na klíně i při pokusech malý psík, pociťovala vše,
co tento pociťoval, ba dokonce tvrdila, že sleduje i jeho myšlenky, které jsou našim analogické, jenže
méně přesné.
Další pokusy konal Rochas s voskovou soškou. Postavil ji při ódisaci do kolmé polohy
k pokusné osobě, načež když ji bodal do hlavy, pociťovala pokusná osoba nevolnost v hořejší části
těla. Bodal-li ji do nohou, pociťovala pokusná osoba nevolnost v dolní části. Postavil-li Rochas sošku
při ódisaci hlavou dolů a bodal do této, pociťoval subjekt nevolnost v dolní části těla; bodání do nohou
vyvolávalo nevolnost v části hořejší. — Nebo připevnil na hlavu sošky malou kadeř, ustřiženou pokusné
osobě. Když pak za ní zatahal, aniž pokusná osoba o tom věděla, ihned se tato obrátila a tázala
se, kdo ji tahá za vlasy.
Velmi zajímavé jsou Rochasovy pokusy s ódisovanými fotografickými deskami. Poněvadž pokusy
ty jsou pro nás, kteří máme z nich čerpati důsledky pro teorii mumiálního očarování, velmi důležitý,
podám je všechny zevrubně podle výtahu Rochasova deníku, uveřejněného ve zmíněném již jeho
díle.
30. července 1892. Rochas fotografoval paní Luxovou nejprve ve stavu bdělém, pak ve spánku
a konečně ve stavu exteriorisovaném. V posledním případě použil fotografické desky, kterou byl dříve
po několik okamžiků vystavil jejím ódickým výronům. Konstatoval, bodl-li špendlíkem první desku,
že paní Luxová nepociťovala ničeho; bodnutí druhé desky pociťovala nepatrně, kdežto bodnutí desky
třetí vyvolalo silnou bolest.
2. srpna 1892. V přítomnosti paní Luxové zkoušel Rochas na citlivost všechny tři desky, jež
použil a vyvolal dne 30.července. První deska nevykazovala citlivosti žádné, druhá velmi nepatrnou,
deska třetí však byla právě tak citlivou jako před třemi dny. Chtěje vyzkoumat, do jaké míry je tato
deska citlivou, píchnul Rochas do ruky na želatinové vrstvě tak mocně, že ji protrhl. Paní Luxová,
která byla od něho vzdálena asi dva metry, dostala silné křeče a prudce křičela. Na pravé její ruce objevily
se dvě malé červené čárky, odpovídající oněm na fotografické desce. Přítomný dr. P. konstatoval,
že pokožka není porušena a že červené skvrnky nalézají se pod kůží.
5. října 1892. Od posledního pokusu, dne 2. srpna, nebyla paní Luxová nikým magnetisována.
Toho dne ji Rochas opět uspal a mnoha magnetickými tahy silně exteriorisoval. Po té vložil jí do rukou
fotografickou desku za účelem ódisace, kterou pak jeho spolupracovník, pan B. po 20 vteřin ve
fotografickém přístroji exponoval, načež ji vyvolal. Pan B. vyvolával asi ve vzdálenosti 100 metrů.
Paní Luxová nepociťovala během vyvolávaní ničeho. Když deska byla vyvolána a pan B. ji přinesl,
pociťovala všechny doteky, které učinil Rochas. Dotkl-li se desky pan B., nepociťovala ničeho. Na to
Rochas píchnul negativ do ruky. Paní Luxová omdlela. Když se z mdloby probrala, konstatoval, že
malá oděrka, kterou měla již před fotografováním, stala se zřetelnější. Domníval se, že je to účinek
píchnutí, avšak paní Luxová tvrdila, že na tom místě bodnutí nepocítila. Asi za 3 minuty objevila se
červená skvrna na místě, kde byla pocítěna bolest.
7. října 1892. Rochas chtěje se přesvědčit, zdali paní Luxová bude vnímat doteky na desce dne
5. října použité, uspal ji a exteriorisovav, dotýkal se obličeje na desce. Pocity se dostavily, byly však
nelokalisované a neurčité. Dotkl-li se Rochas na desce šatu, pocítila paní Luxová dotek na té části těla,
která byla oním šatem pokryta.
9. října 1892. Rochas přinesl k pokusu desku z 5. října; když do ní píchnul, paní Luxová pociťovala
píchnutí, ačkoliv byla ve stavu bdělém. Na to ji uspav, prudce protrhl špendlíkem želatinovou
vrstvu na plotně. Bolest byla pocítěna, avšak mdloby ani stigma se neobjevily. Téhož dne zhotovený
positiv vykazoval neurčitou citlivost. Při jeho dotknutí pociťovala paní Luxová vždy zvláštní zamrazení.
Byl-li positiv bodán, byly pocity nepříjemné, hladil-li se, byly příjemnými.
31. října 1892. Rochas opakoval pokus s fotografií, použiv před tím ódisovaného negativu
k otisku. Roztrhnuv citlivou želatinovou vrstvu konstatoval, že paní Luxová pocítila sice nepříjemné
bodnutí, avšak velmi slabě. Po té bodnul Rochas obraz velmi silně. Pocit bolesti byl ještě slabší. Přičítal
to okolnosti, že toho dne měl 5 nebo 6 diváků, následkem čehož raport nebyl tak dokonalý. Asi
37
po 2 minutách objevila se na těle paní Luxové dvě stigmata odpovídající přesně bodnutým místům na
obraze.
26. dubna 1893. Následující tři pokusy konal Rochas v přítomnosti dr. Barlemonta a pánů
Pavla Nadara a Ant. Guerronana s paní O., která exteriorisovala i za bdění.
1. pokus. Rochas ódisoval fotografickou desku položiv ji na kolena bdící paní O. Po několika
minutách vložil fotograf desku do fotografického přístroje a exponoval při slabém světle asi 20 vteřin.
Rochas odebral se na to s paní O. a fotografem do temné komory, kdež byla deska vyvolávána. Při
vyvolávání pociťovala paní O. chlad vody. Jakmile byla plotna vyvolána, konstatovalo se, že při každém
dotknutí se desky pociťovala dotyčná paní zvláštní nevolnost, kterou však nebyla s to lokalisovat.
Naproti tomu pociťovala vždy bolesti u srdce, pohybovalo-li se vyvolávací lázní. Tekutina, která byla
od paní O. vzdálena několik metrů, pohltila během vyvolávání téměř všechen ód.
2. pokus. Rochas uvedl nyní paní O. do hluboké hypnosy a opakoval pokus předešlý s tím rozdílem,
že spící paní zůstala v lenošce, kdežto fotograf odebral se do temné komory vyvolávat desku.
Náhle se paní O. zkřivila jakoby měla žaludeční křeče. Konstatovalo se, že fotograf v tom okamžiku
dávaje plotnu do lázně, náhodou ji přelomil. Porouchaná deska byla vyvolávána dále; spící paní pocítila
vždy neurčitý pocit nevolnosti, který nemohla lokalisovat, píchnul-li Rochas do obličeje na negativu.
Pohybovalo-li se lázní, dostala srdeční bolesti.
3. pokus. Zatím co paní O. ještě spala, zhotovil se druhý její snímek a kromě toho snímek Rochasovy
pravé ruky v přirozené velikosti. Obě plotny byly přibližně stejných rozměrů. Když byla
somnambula probuzena, přiložil za španělskou stěnou ukrytý fotograf podle předem daných instrukcí
obě plotny želatinovými vrstvami na sebe. V tom okamžiku se přestala somnambula bavit a ihned
usnula. Pokus opakoval Rochas ještě jednou a vždy se stejným výsledkem. — Rochas uspával totiž
paní O. tím způsobem, že držel svoji dlaň jednoduše na jejím čele, což již stačilo k vyvolání hypnosy.
Chtěl se přesvědčit, zdali by týž účinek měla fotografie jeho ruky, nasycená jeho ódem, působíc na
ódisovanou fotografii somnambulčinu. Rochasův obraz měl podle jeho předpokladu sdělit kmity vyvolávající
hypnosu obrazu somnambuly, kterýž jako telegrafické „rele“ měl je zase přenésti na samotnou
paní O. Jak jsme viděli, Rochas se v předpokladu nemýlil.
Výsledek pokusu byl sdělen somnambule, která nechtěla tomu ani uvěřit. Poněvadž byla velmi
nepatrně sugestibilní, i v hypnotickém stavu, ujišťovala Rochase, že bude spánku odporovat, kdyby se
při třetím pokusu měl dostavovat. Obě plotny byly nyní v její přítomnosti vloženy na sebe. Boj proti
spánku netrval ani minutu; somnambula opět usnula.
2. června 1893. Pokus s citlivou deskou opakoval Rochas ještě s jinou somnambulou, slečnou
L. ve fotografickém atelieru Enerově (boulevard Malesherbes 112) v přítomnosti 6–7 osob, mezi nimiž
nacházel se i Gaston Mery, který o pokusu tom referoval v L’Écho de Merveuilleux ze dne 15. června.
Somnambula, která o ničem nevěděla, náhle zbledla a naříkala si na nevolnost u srdce a chlad.
Plotna byla právě v hořejším poschodí vyvolávána. Také bodáni pociťovala, avšak pouze v krajině
žaludeční, kde se nacházel jeden z jejích hypnogenních bodů3. U této sensitivy raport mezi ní a deskou
velmi rychle mizel, takže po čtvrthodině nevnímala již ničeho.
Kdož by nevzpomněl při této příležitosti vypíchávání očí fotografiím rozhněvanými milenkami?
Dr. G. Encausse ve svém díle Traité élémentaire de magie pratique v kapitole „Obrana proti udělání“
píše, že praktiky podobné jsou bezvýsledné, že nemají žádného účinku astrálního odrazu. Tvrzení to
nezdá se mně být zcela správné, neboť okamžitý výbuch hněvu a mocná nenávist jsou s to při řádné
imaginaci realisovat její obsah a projevit se fyzickými účinky. Ovšem, pouhé rozmarné vypíchávání
očí fotografii bez hlubšího podkladu imaginačního nemá přirozeně účinku.
Někteří moderní magnetiséři léčí doposud osoby, jež z různých příčin nemohou je osobně navštěvovat,
pomocí fotografií, které musí dotyční choří nějaký čas před tím u sebe nosit. A lze-li pomocí
ódisované fotografie léčit na vzdálenost, lze i škodit. Toť zcela logický závěr. Nutné podmínky musí
být samozřejmě vyplněny.
Experimenty s vymístěním citlivosti konali i badatelé jiní, jako Aster Denis, ředitel ústavu pro
hypnotismus ve Verviers, Horace Pelletier, dři. Encausse, Luys, Baraduc, Boirac, Bodroux, Joire aj.
Jako ukázku uvedu některé z pokusů dr. Joireho.
Uspav pokusnou osobu, dal jí do rukou sklenici s vodou; jeho asistent zakryl ji pak hermeticky
3 Hypnogenní body jsou určitá místa na těle somnambula, která jsou za bdění necitlivá. Pouhé tlačení na body
vyvolá již spánek.
38
rukama oči. Za malou chvíli dotkl se dr. Joire špendlíkem povrchu vody, což pokusná osoba pocítila
na levé ruce. Dotkl-li se pouze vnější stěny sklenice, nepocítila pokusná osoba ničeho.
Při druhém pokusu držel dr. Joire pokusnou osobou ódisovanou sklenici vody v malé vzdálenosti
před ní. Bodání pociťovala nyní pokusná osoba slaběji. Při tomže pokusu ponořil dr. Joire do
sklenice palec a ukazováček, a dělal ve vodě pohyby jakoby někoho štípal. Pokusná osoba pociťovala
štípání. Když pak několikráte po sobě střídavě do vody píchnul a zase ji štípal, pokusná osoba vždy
správně odpověděla, že pociťuje píchání a nebo štípání.
Velmi pozoruhodný pokus učinil tentýž experimentátor s mastixovou soškou. Bodal-li tuto po
obvyklé ódisaci, např. na hlavě, pociťovala pokusná osoba bodnutí na hlavě, píchnul-li do nohy, pociťovala
pokusná osoba píchnutí na noze.
Další pokus je neméně zajímavý. Dr. Joire posadil naproti uspané pokusné osobě druhou pokusnou
osobu, která však bděla. Obě pokusné osoby držely se za ruce tak, že pravá ruka uspané osoby
držela levou ruku osoby bdící a naopak. Za malou chvíli pustily se obě osoby, takže nebylo mezi nimi
žádného fyzického kontaktu. Píchnul-li nyní dr.Joire bdící osobu do pravé ruky, pocítila osoba uspaná
píchnutí na ruce levé, nebo štípnul-li bdící osobu do levé ruky, zvolala uspaná pokusná osoba, že ji
někdo štípe do ruky pravé. Bdící osoba byla zde opravdovou „mumií“, nasycenou ódem pokusné osoby.
Nebo postavil před pokusnou osobu lampu tak, aby její stín padal na zeď. Nyní vsugeroval jí, že
její citlivost bude přenesena na jeho stín. Když pak stín bodal, pociťovala pokusná osoba bodnutí
v místě odpovídajícím bodnutému místu na stínu. Bodal-li okolo stínu, pokusná osoba nepociťovala
ničeho.
Lze říci, že pokusy Rochasovy, Joireovy aj. jsou tak eminentní a průkazné, že nemusíme ani
trochu pochybovat o skutečnosti exteriorisace citlivosti. Vážní odpůrci o možnosti podvodu ani nemluví,
namítají však, že experimentátor působí na pokusnou osobu nevědomě mentální sugescí, jíž
tato přijímá a uskutečňuje. Okolnost, že experimentátor ví, kam pokusnou osobu píchnul, je prý již
rozhodující při lokalisování fyzických vjemů pokusnou osobou.
Námitku tu vyvrátil dr. Joire následujícím pokusem. Několik bdících osob utvořilo rukama otevřený
řetěz, k jehož jednomu konci připojila se též pokusná osoba. Osoba na druhém konci držela
sklenici s vodou, pokusnou osobou ódisovanou. Píchnul-li nyní dr. Joire do vody špendlíkem, pocítila
pokusná osoba bodnutí teprve po uplynutí 3–5 vteřin. Držela-li pokusná osoba sklenici sama, pocítila
píchnutí okamžitě. Kdyby zde byl případ nevědomého ovlivnění mentální sugescí, musela by mít
v obou případech sugesce ta účinek okamžitý, čehož ve skutečností zde nebylo.
Naskýtá se nám nyní otázka, lze-li fakty exteriorisace citlivosti vysvětlovat některé případy očarování.
Uvážíme-li, že čarodějové užívali obyčejně při svých operacích látek, které nosily jich oběti,
tedy látek mumiálních, nasycených hojně jejich ódem, nemůžeme nepozorovat až nápadné analogie
s experimentálními objevy Rochasovými a jeho spolupracovníků. Měla-li pokusná osoba pocítit nějaký
dojem prostřednictvím různých předmětů, musely být předměty předem jí ódisovány, aby mechanickou
činnost, experimentátorem na nich vykonávanou, pocítila. Pokusnou osobou ódisované předměty
byly doslovně experimentátorům tím, čím byly potem prosáklé šaty, krev, zuby, nehty apod.,
starým čarodějům, tedy mumiemi, prostřednictvím jichž bylo umožněno jedněm jako druhým působit
na osobu, jejíž ód předmět ten vázal.
Je tu však jedna okolnost, které nesmíme přehlédnout. Konstatovalo se, bylo-li na předměty pokusnou
osobou ódisované působeno z větší vzdálenosti, že nepociťovala tato obyčejně ničeho, a nebo
jenom velmi málo. Jak mohl nyní čaroděj působit mumiálním voltem na oběť, třeba několik mil vzdálenou?
Dále dlužno mít na zřeteli, že positivních výsledků bylo lze docílit toliko na osobách hypnotisovaných
a že každý pokus, jak praví dr. G. Encausse v Traité élémentaire de magie pratique, konaný
mimo umělý spánek, byl bezvýsledným. — Dokazuje však nezdar experimentátorů nemožnost takového
působení? Týž badatel praví, že nikoliv.
Od té doby, co byla v českém jazyku vydána Encausseova Traité élémentaire de magie pratique,
konalo se u nás mnoho pokusů, a musím říci, že některé z nich třeba se konaly jen za příčinou
ukojení pouhé zvědavosti, byly korunovány pěknými výsledky. Mám celou řadu písemných dokladů
pocházejících od osob zcela vážných, akademicky vzdělaných, nejvýš kritických, jež přímo dokazují
mumiální očarování. Sám konal jsem nejeden pokus, povahy ostatně zcela nevinné, nad jichž výsledky
musel jsem se zamyslit. A v poslední době četl jsem již zprávy, jež oznamovaly zdařilé výsledky pokusů
i s bdícími pokusnými osobami.
39
Dále musíme uvážit, že nejsou všechny pokusné osoby stejně vnímavé, že s jedněmi pracuje se
lépe za těch okolností, s jinými zase za oněch. Některá pokusná osoba exteriorisuje již za bdění, druhá
jenom ve spánku. A snad jenom z těchto důvodů nemohl se dr. Encausse dostat se svými pokusnými
osobami dále než k výsledkům nastupujícím jen v hypnotickém stavu. A jako moderní badatelé nemohli
se dodělati se všemi pokusnými osobami stejných výsledků, tak také očarovací akce starých
čarodějů nebyly korunovány vždy úspěchy. Dílem byli toho vinni sami, dílem povaha samotných obětí,
která vzdorovala jich telenergické akci.
A co se týče přerušení kontaktu ódisovaného předmětu s pokusnou osobou s větší vzdáleností,
není přerušení to dokázáno. Okolnost, že pokusná osoba nepociťuje z větší vzdálenosti hrubé mechanické
akce, vykonávané na předmětu jí ódisovaném, nedokazuje ještě ani z daleka přerušení magnetického
raportu mezi nimi vůbec. Magnetický raport se sice s rostoucí vzdáleností zjemňuje, avšak nepřestává,
a zprostředkovává snad jenom působení taková, jež jsou v náležitém poměru k jeho subtilnosti,
tedy působení jemnější, jako jsou mentální a nebo čistě fysiologicko-odická, např. přikládání
určitých nerostných, rostlinných a nebo zvířecích látek k mumii, na níž ód těchto hmot působí a tím
vyvolává i na organismu nacházejícím se s ní v magnetickém raportu určité efekty.
Třeba nelze vnitřního procesu dostatečně a naprosto uspokojivě objasnit, přece musíme jeho
možnost na základě historických zpráv i nejnovějších pokusů alespoň připustit. Že i vůle byla při mumiálních
akcích spolupomocníkem nemalým, ač ne výhradným, je myslitelné.

41
Dodatek
Očarování klasické.
Někteří okkultičtí badatelé tvrdí, že princip klasického očarování netkvěl v mentální sugesci, ani
v exteriorisaci sensibility oběti, nýbrž ve skutečné evokaci jejího astrálu, event. ve vymístění astrálu
samotného čaroděje. Čaroděj měl nejprve mentální činností vyvolat astrální tělo vyhlédnuté oběti a
uvěznit je ve voltu, nad nímž pak zuřil, vystavuje jej těm nejrůznějším mechanickým vlivům, jako
bodání, pálení, tavení apod.
Ze stanoviska okkultní vědy není sice taková evokace astrálu člověka za účelem očarování vyloučena,
avšak operace ta je spojena s tak značnými obtížemi, že ji prostí venkovští čarodějové bez
hlubšího zasvěcení do nauk okkultních nemohli ani provádět. A pak, jak jsem již v předmluvě poznamenal,
klasické očarovací praktiky mají po většině charakter mumiální, a z části též imaginační, že
bylo by přímo ukvapené uzavírati tu na nějaké operace evokační, ačkoliv se tyto mohly v některých
ojedinělých případech tu a tam vyskytovat.
Často docházelo snad k vymístění astrálu samotného čaroděje, chtěl-li tento zvláště svého nepřítele
znepokojovat. Nebudu se zde rozepisovat o možnosti vybavení astrálního principu člověka a o
působení tohoto na fyzickou hmotu, poukazuji čtenáře na spisy našich nejvěhlasnějších učenců, jako
Crookese, Prela, Flammariona, Lombrosa, Schiaparelliho, Richeta, Wallace aj., jež exaktní věda přes
to, že jsou stoupenci okkultní vědy, staví mezi světovými autoritami na nejpřednější místo.
Jeden případ takového astrálního znepokojování je podán v Encausseově díle Traité élémentaire
de magie pratique, udavší se v novější době a sdělený pisateli díla toho panem Girgoisem. Někteří naši
čtenáři jej znají z českého vydání Encausseova díla. Vyjímám druhou část z Girgoisova dopisu
dr. Encausseovi.
„Skrze jednoho z našich členů4 zakročil jsem v následujícím případě, který se zdál mnohým tak
podivným. Jeden rolník byl ustavičně drážděn zvířaty, která ničila jeho květiny a vše uváděla do nepořádku.
Velmi často vídal ve svém domě velkou černou kočku, aniž mohl sobě vysvětlit, jak se tam
mohla dostat. Ve chvíli, kdy na věc nejméně myslil, procházela se kočka v jeho světnici, a zmizela
téměř vždy, i když byly dveře nebo okna zavřeny. Radil se se spiritisty, kteří, jako vždy, viděli v tom
duchy. Media v transu radila modlitby atd., leč nic nepomáhalo. Případ byl vypravován v kroužku,
který byl s naším esoterním sdružením ve spojení, a ten poslal pronásledovaného a marnými modlitbami
k dobrým duchům omrzelého rolníka ke mně.
Vyptal jsem se ho nejprve na jeho život, známosti, nepřátelství, jež snad má atd.; ničeho nevěděl,
co by mohlo odůvodnit pomstu, ať již člověka žijícího nebo zemřelého (bylť se stal spiritistou).
Konečně po mnoha otázkách mně řekl, že jakýsi mulat, jeho blízký soused, několikrát ho žádal, aby
mu prodal svůj dům, a když ho byl vždy odmítnul, hrozil mu, že ho k prodeji donutí. Zde, v bývalé
kolonii, jsou všichni černoši poněkud, ano hodně čaroději, a to nepochybně následkem přestálých utrpení
za bývalého otroctví. Nepochyboval jsem, že touha stát se lacino vlastníkem majetku, po němž
4 Girgois byl členem esotemího sdruženi „Světlo“.
42
dychtil, dohnala mulata k užití jeho magického umění. Věděl jsem rovněž, že u čarodějů bývá touha
konat zlo tak mocnou, že jich astrál vystupuje za spánku z těla, jsa poslušen návyku. Oběť mně to
potvrdila. Neboť spatřil-li rolník kočku pozdě v noci, neprchala a nemizela před ním tak rychle, a byla
méně opatrnou než za dne. Astrál poslouchal tu zřejmě vůle spícího čaroděje. Rozhodl jsem se dát mu
následujícím způsobem za vyučenou.
Asi po deset dní zvykal jsem svého svěřence chtít, aby se kočka nehýbala, a to z toho důvodu,
aby mohl alespoň na chvíli přinutit astrál poslouchat jeho vůle. Abych mu dodal více víry v účinnost
prostředků ke zbavení se nepohodlného souseda, poručil jsem mu, aby si magicky (??) novým nožem a
přesně o půlnoci uřízl silný a půl druhého metru dlouhý bambusový prut. Přes všechen tento sugestivní
aparát muž ten dosud váhal. Pozoroval jsem, že něco chce, avšak co? Dohnán otázkami, žádal konečně
talisman; znalť případ truhlářův5. Můžete si pomyslit, že měl brzo talisman, a tu jsa úplně přesvědčen
a domnívaje se, že je dostatečně chráněn, byl hotov magické kočce napráskati.
Jsa konečně jist, že rolníkova vůle je s dostatek vycvičena, poradil jsem mu, aby pokud možná
co nejpozději večer šel k mulatovi, který byl kupcem, aby tak v něm zanechal pro spánek silný dojem
nenávisti, když jej uzří. Učinil tak. Mulat mu znovu nabízel koupi domku, a když byl znovu odmítnut,
opětně mu hrozil.
Přišed od mulata, vykouřil kadidlem celý dům a poněvadž byl přesvědčeným spiritistou, poradil
jsem mu, aby se pomodlil k dobrým duchům. Jakmile se měla kočka objevit, měl vzít do jedné ruky
rozžatou svíčku, a ozbrojen holí donutit kočku, aby ho poslouchala; dále měl ji okouzlit slibem, že
prodá dům, aby tak uspal její opatrnost a konečně v příhodném okamžiku uštědřil tolik ran, kolik bude
moci, aniž by však pustil hořící svíci, která měla pouze ten účel, aby mu zabrala jednu paži, ježto jsem
se obával, aby unesen hněvem nezabil astrál docela. Výsledek dopadl podle očekávání… Astrál přišel
téměř nevědomky a muž měl snadnou práci.
Nazítří rolník přišel a vypravoval mně své příhody, lituje, že musel v jedné ruce držeti svíci, an
by byl kočce najisto zhasnul světélko života. Doposud nevěděl ničeho o stavu mulatově, a ani netušil
(neřekl jsem mu toho), že tluka kočku, bije vlastně čaroděje.
Ujistil jsem ho, prováděl-li mulat ty to ošklivé kousky, o čemž jsem byl přesvědčen, že bude asi
velmi nemocen a zraněn. Nechtěl mně uvěřit. Odebrali jsme se tedy pod záminkou starosti o sousedovo
zdraví do jeho obchodu. Jak velké bylo udivení rolníkovo, když slyšel, že jest mulat velmi nemocen,
jsa zraněn a potlučen. Chtěli jsem se přesvědčit na vlastní oči, a tu jsme nalezli mulata pokrytého
obvazy a obklady ve stavu velmi zuboženém. Za naší návštěvy, o níž nevěděl, počal se chvěti a prosil,
abychom ho nechali na pokoji, že nebude více nic zlého konat. Dostál slovu, alespoň vůči svému sousedu.“
Byla-li záhadná kočka uměle vytvořeným elementálem, nebo transformovaným astrálem mulatovým
a nebo rolníkovou haluciancí, oním vyvolanou, nelze s určitostí říci, můžeme pouze konstatovat
mezi ní a mulatem jakési spojení, jakousi zvláštní vzájemnost, neboť rány uštědřené kočce zasahovaly
i mulata. Třeba nemůžeme zjevu vysvětlit dosavadními exaktně-vědeckými teoriemi, a byť úkaz byl
sebepodivnější a zdánlivě neuvěřitelný a nemožný, byl věrohodnými svědky zjištěn, a každý poctivý
badatel, jemuž záleží jenom na poznání pravdy, zachová snad reservu, ničeho však bez náležitého
studia a priori nepopře.
Třetí formou klasického očarování jsou operace pomocí tzv. elementárů a elementálů.
Elementárové jsou silové jednotky, kosmické činné síly, nadané jako vše ostatní ve vesmíru
jistou inteligencí. Inteligence ta, třeba v porovnání s naší nepatrná, není „slepým“ projevem té které
energie, nýbrž metafysickým jejím podkladem. Středověcí okkultisté nazývali elementáry „živelnými
bytostmi“, tj. obyvateli čtyř živlů: země, vody, vzduchu a ohně. Paracelsus praví o nich následující:
„Jich obydlí jsou různá, totiž podle čtyř elementů. Jedni obývají vodu, druzí vzduch, třetí zemi a čtvrtí
oheň. Ve vodě jsou nymfy, ve vzduchu sylfy, v zemi pygmey, v ohni salamandři. Zovou se též undiny,
sylvestry, gnomy a vulkány. Každý má své vlastní obydlí; spolu neobcují, člověku mohou se však
objevit, aby poznal, jak podivuhodným je Bůh ve svých dílech a že nenechá žádný element neobydleným.
Voda je undinám tím, čím je nám vzduch, a co je nám tento, je gnomům země, proto procházejí
zdmi a skalami jako procházíme my vzduchem. Podobně je oheň vzduchem salamandrů. Sylfy jsou
nám nejbližší, ježto jich element je naším vzduchem.“
Podobně vyjadřuje se o nich H. P. Blavatská. Praví: „Jiný druh elementárních bytostí, které se
5 O případu s truhlářem, jehož neuvádím, zmiňuje se Girgois v dopise rovněž.
43
v přítomné manvantáře (periodě stvoření) nestanou lidmi, nýbrž zaujímají abychom tak řekli, zvláštní
stupeň na evolučním žebříku, můžeme v porovnání s jinými označit jako „duchy přírodní“ nebo jako
aktivní kosmické síly, z nichž každá odpovídá svému vlastnímu elementu a nikdy do cizího území
nevniká. Jsou to ony bytosti, jež Tertullián nazývá „knížecími mocnostmi vzduchu“.
Ve spisech východních kabbalistů, Rozekruciánů a západních alchymistů praví se o nich, že se
narodily ve čtyřech přírodních říších, totiž zemi, vodě, vzduchu a ohni a z nich povstaly. Nazývají se
šotky (gnomy), ohnižily (salamandry), sylfami a rusalkami (undinami). Jsou přírodními silami, obdobnými
světlu, teplu, a elektřině, a jako tyto jsou buďto slepými nástroji k uplatnění přírodních zákonů,
nebo mohou být použity nevtělenými duchy, čistými i nečistými, adepty bílé magie, kouzelníky a čaroději
(fakíry, derviši, medii) k vyvolání jistých úkazů. Adept je ovládá, medium je jimi ovládáno.
S těmito „duchy čtyř živlů“ setkáváme se v mýtech a pohádkách, v lidových bájích a poesii
všech národů. Mají ta nejrůznější jména jako víly, dévové, satyrové, fauni, elfové, kobolti, šotkové,
vodníci, nymfy atd. Ve všech dílech světa a v každé době viděli je určité osoby, jedny se jich obávaly,
druhé je volaly a ctily. Bylo by rozumné domnívat se, že všechny ty tisíce lidí, jež přírodní duchy znají,
trpí halucinacemi, že nemají rozumu vyjma krátkozraký pan profesor na katedře, pozorující svět
přibarvenými skly a nevědoucí vůbec o ničem, než co je ověřeno v jeho knihách?
To vše se vykládá v našem degenerovaném století jako blouznění a pověra, a přece se nachází
v těchto teoriích pro myslícího člověka jiskra pravděpodobnosti a klíč k „chybějícímu údu“ oné vědy,
která se zove „exaktní“. Tato počíná však být tak dogmatickou, že vše, co nevyplývá z metody induktivní,
prohlašuje za fantastické, a prof. Josef le Conte tvrdí, že „nejlepší učenci“ s úsměškem zavrhují
výraz „síla životní“ jako zbytek zastaralé pověry a na jeho místo dosazují „činnost životní“, jakoby
byla možnou nějaká činnost bez síly! Tak pracuje věda na tom, aby z nesmrtelného a myslícího člověka
učinila automat, hnaný nějakým mechanismem. Kde je projev života, tam musí být i životní energie,
a jako jsou zvláštní způsoby činnosti, tak jsou i různé formy sil.“
Takových polointeligentních elementárních bytostí, chcete-li, používali prý v některých případech
čarodějové jako spolupracovníků při očarování. Byly jim nástroji, nezodpovědnými vykonavateli
jich rozkazů, kteří svých pánů slepě poslouchali. Ponechám jednomu každému na vůli učinit si o
těchto věcech úsudek, a nechci nikoho nutit, aby v elementární bytosti věřil. Co se mne týče, jsem o
jich existenci přesvědčen, ač nemohu říci, zdali při očarování kdy nějak působily. Jich intervence vyloučena
tu však není. Lze-li je evokovat a použít jich k různým fyzickým manifestacím, pak je zcela
logickým závěr, že mohou spolupůsobit i při fenoménech jiných, jako např. při praktikách očarovacích.
O evokacích viz Elifáše Léviho Dogma a Rituál Vysoké Magie.
Elementálem vyrozumíváme zvláštní jemnohmotný astrální útvar, vytvářený myšlenkovou činností.
Je to vlastně astrálně ztělesněná myšlenka, hmotný její substrát. Taková myšlenková forma je
jakousi astrální bytostí, ač postrádá duchovního principu.
Každá myšlenka zmocňuje se astrální látky — hypotetického etheru našich učenců — a vytváří
z ní sobě odpovídající formu, kteráž nestojí více pod vládou svého tvůrce. Vede samostatný život,
jehož trvání je závislé od intensity myšlenky, darovavší jí život. Existuje potud, pokud vystačí se silou
mentální. Podle intensity resp. častého opakování jedné a téže myšlenky, trvají myšlenkové formy
různou dobu. Formy těkavých myšlenek zanikají v krátké době, mnohdy netrvají ani minutu, naproti
tomu útvary myšlenek často opakovaných a intensivních žijí po celé dny, měsíce, ba i léta. Často opětovaná
myšlenka nevytváří nových útvarů, nýbrž posiluje a zhušťuje útvar již jednou vytvořený.
Takové člověkem zplozené mentální útvary jsou s ním v neustálém raportu a provázejí ho všude,
nabádajíce ho k představám, jimž odpovídají. Jsou mu pomocníky a nebo nepřáteli, podle toho,
jaké povahy byly základní myšlenky. Nemají sice obyčejného vědomí, berou však podíl na vědomí
svého tvůrce, který je, abych tak řekl, svoji životní silou galvanisuje a udržuje při životě.
Dobrý nebo zlý vliv myšlenek jeví se ještě patrněji v případech jejich vysílání proti jiné osobě,
neboť tehdy nezůstávají astrální myšlenkové útvary u svého tvůrce, nýbrž zdržují se v okolí toho, proti
němuž byly vyslány. Přátelskou myšlenkou nebo přáním dobra někomu, vytvoříme elementála příznivého
dotyčné osobě. Jedná-li se o určité přání, aby např. jistá osoba se uzdravila z té které nemoci,
stává se elementál silou, osobu tu neustále obletující a usilující o její uzdravení a nebo snažící se odstranit
každý škodlivý vliv. Projevuje dokonce i jakousi inteligenci, ačkoliv je pouze silou, působící ve
směru nejmenšího odporu.
Podobně působí myšlenkové útvary, vytvořené zlobou, nenávistí, závistí apod. Člověk nenávistný,
lakotný a špatný je provázen neustále morovou mentální atmosférou, která působí na celé jeho
44
okolí. Špatná myšlenka, vyslaná k nějaké osobě, hledá jen jediný slabý bod, kde by mohla působit
svým zhoubným vlivem. Působit může však jenom tehdy, přichází-li jí ona osoba vstříc nějakou náklonností
resp. vlastností odpovídající vyslané myšlence. Od člověka ryze a šlechetně smýšlejícího se
okamžitě odrazí, ježto nenalézá na něm místa, kde by se mohla zachytit a dále vegetovat a působí na
svého vysílatele plnou svojí prvotní silou jsouc, abychom tak řekli, dokonale nabitou baterií neztrácející
užitím na své síle.
Lze-li již silou bezděkých myšlenek docílit určitých účinků, snadno pochopíme, že čaroděj, který
je s podobnými věcmi obeznámen a může již předem přehlížet účinky svojí mentální činnosti, může
v ohledu tom projevit neobyčejnou moc. A skutečně přívrženci černé i bílé magie používají vědomě
vytvořených elementálů k uskutečnění svých záměrů, a je-li takový elementál obratně řízen, je málo
úloh, jichž by nedovedl vykonat.
Elementál může být čarodějem řízen i z dálky a dosáhnout takového stupně vývoje, že chová
takřka v sobě jeho inteligenci. Vyslán-li elementál za účelem špatným, platí v přírodě zákon zpětného
odrazu, o němž v následujícím ještě se zmíním, dle něhož bezmocně se odráží zpět a účinkuje na svého
tvůrce s touž silou, s jakou byl vyslán, je-li osoba, proti níž byl namířen, čistá a šlechetná. Středověk
zaznamenal nám několik případů takových astrálních odrazů, kdy byl čaroděj vytvořenou jím
silou na kusy roztrhán. Nejsou to pouhé báchorky, nýbrž fakta hrozně odůvodněná. Podrobnosti nalezne
čtenář v Leadbeatrově díle o pláni astrální.
Odraz a obrana proti očarování.
Z dějin jsou nám známy četné případy, kdy se očarování nepovedlo a ohrožovalo na životě samotného
čaroděje. Bodaje ve vzteku voskovou sošku, padá čaroděj k zemi v týchž bolestech, které
připravoval oběti. Chtěje vyvolat v nenáviděné osobě hrůzu a strach z astrálních vidin, tetelí se sám
hrůzou a v divém šílenství prchá před strašnými přízraky do širých polí, aby někde úzkostí vysílen
bídně zahynul. Míře střelnou zbraní na obraz svého soka, obrací zbraň, nevysvětlitelnou mocí puzen,
proti sobě a zmírá v tratolišti krve nábojem, jímž ho chtěl zasáhnout. Toť účinky zpětného odrazu. Jak
vysvětlíme toto zpětné působení čarodějem vyslané síly?
S představou očarování vystupuje nám v duši zároveň představa o zlém působení, neboť zřídka
kdy uplatňovali čarodějové svoje psychické schopnosti a okkultní vědomosti k dobrému. Chtěl-li čaroděj
způsobit někomu bolest, musel zcela přirozeně dotyčného člověka nenávidět, každá myšlenka na
něho musela v něm budit hněv, zlost a zášť, neboť jenom takto dovedeme sobě představit čarodějovo
odhodlání se k černému činu. A právě tato mocná hnutí mysli byla asi v četných případech podkladem
takového zpětného odrazu. Nenávist, zlost a bezmezná zášť působí na lidský organismus tak zhoubně,
že jsou mnohdy s to i usmrtit. Příkladů podává nám s dostatek všední život.
Je nesporné, že myšlenky, jakož i určitá mocná hnutí mysli působí na organismus člověka, a to
blahodárně, byly-li myšlenky zdravé a dobré, zhoubně, byly-li špatné. Zvláště prudký hněv vyvolává
v lidském těle přímo rozvrat, dávaje vznik různým jedovatým chemickým sloučeninám otravujícím
vnitřní orgány a tkáně. Prof. Elmer Gates konal v ohledu tom zajímavá pozorování, jež uveřejnil
v anglickém časopise The Metaphysical Magazine. Píše: „V roce 1879 uveřejnil jsem zprávu o celé
řadě experimentů. Jeden z nich spočíval v tom, že jsem nechal člověka dýchat ledem chlazenou rourou,
aby se mohly dechové páry srážet uvnitř trubice. Podrobiv sraženinu chemickému rozboru, přimíchav
do ní předem trochu jodového rhodopsinu, neobdržel jsem zvláštní sedliny, nalézala-li se osoba
v normálním duševním a tělesném stavu. Byla-li však osoba pokusná v té době rozlobena, ukázala se
zahnědlá sraženina, z níž bylo lze soudit na přítomnost nějaké sloučeniny, produkované citovým hnutím.
Požila-li této sloučeniny zvířata a nebo lidé, do jisté míry se rozčílili. Velký smutek, např. matky
nad úmrtím nedávno zemřelého dítka, vyvolal sraženinu šedou, velká lítost sraženinu světle červenou
atd. Moje pokusy dokazují, že špatné, zlé a nenávistné pocity vyvolávají v lidském těle škodlivé změny
a nebo vazby, takže se lze právem domnívat, že pocity šťastné přivodí zase chemické vazby působící
příznivě ve směru výživy a tělesné stavby a povzbuzují buňky k produkování energie a života.“
45
Profesor Elmer Gates neexperimentoval pouze s dechovými parami, nýbrž i s krví a potem, a docílil
těchže výsledků.
Proto již pouhý hněv mohl mít na čaroděje tak mocný vliv, že následkem něho i ochuravěl, což
připisoval snad zpětnému odrazu, který všichni čarodějové znali alespoň z pověsti. Takový čaroděj byl
vždy naň připraven, a uvážíme-li, že v některých případech byl dokonce i o nevině a dobrotě své oběti
přesvědčen, a jenom z různých choutek a okamžitých nálad kul proti ní magické pikle, mohl se tím
spíše domnívat, že očarování ji nezasáhne a že bude trpěti sám. Toto vědomí stalo se mu mocnou autosugestivní
silou, jíž nedovedl odolat, a které se nemohl zbavit ani při samotném čarodějném aktu, takže
bodaje sošku nebyl dostatečně koncentrován, aby se obsah jeho imaginace mohl na oběti realisovat,
a trápen k tomu ještě nejistotou, zda nezasáhne očarování jeho, podlehl autosugesci docela a pociťoval
skutečné bodání na svém vlastním těle.
A konečně mravně výše stojící osoba může býti opravdovou mentální zdí dobra, od níž se
všechny špatné mentální vibrace odráží jako dětský balon ode zdi. Nenacházejí-li elementálové, čarodějem
vyslaní, u oběti vhodné půdy k svému působení, vrací se zpět k čaroději, s nímž stojí
v psychickém raportu, a ježto zde je jich rodná půda, z níž vyšli, sají na něm samotném a realisují
v něm svůj úkol, za nímž je byl vyslal.
Co se týče nyní tzv. magické protiakce, je též charakteru z větší části čistě mentálního, sugestivního.
Jeany Bricand, jeden z moderních francouzských čarodějů, píše o protiakci v okkultické revui
L’Echo du monde occulte následovně: „Čárům lze se vyhnout též protimagií. Spočívá všeobecně
v tom, že oběť vaří v hrnci cvočky a intensivně myslí na zlo, jež jí bylo způsobeno. Tu čaroděj strašně
trpí a je donucen přijít k oběti a prosit ji za odpuštění. Ta mu nesmí ale odpovědět, aniž připustit, aby
se jí dotkl, neboť by tím byla porušena rovnováha.“
Vaření cvočků je zdánlivě aktem zcela nesmyslným, avšak pozorujme, jaké má pozadí. Čarodějem
týraná oběť, pocítivši první náraz, stane se zuřivou pomstou proti němu. Mocnou vůlí, koncentrovaným
přáním zbavit se následků očarování a dát pocítit tytéž bolesti jejímu trýzniteli, realisuje očarovaná
osoba obsah svého imaginačního přání, čímž nechává čaroději pocítit vše, co jí byl připravil.
Vaření cvočků mělo jen posílit její víru a dát nutný impuls vůli. Kdyby jí byl někdo řekl, že se zbaví
očarování běháním kolem stolu, na němž hoří dvě svěcené svíce, byla by docílila těchže úspěchů. (Viz
moji poznámku k Bricandovu článku „Očarování“ v II. roč. čas. Isis a Paracelsia na str.70.). A pevné
přesvědčení získané tradicí, že čaroděj po učiněné protioperaci přijít k ní musí a ji odprosí, působí opět
jako imaginace, a čaroděj skutečně bolestmi a jakýmsi nevysvětlitelným nutkáním puzen přichází a
oběť odprošuje.
Proti očarování doporučují někteří praktičtí okkultisté chování jistých zvířat v bytě a nebo přímo
jejich nošení. Jsou to ropucha, bazilišek, chameleón a některé ještěrky, zvířata to velmi antipatická,
mající, jak praví Elifáš Lévi, v pohledu cosi uhrančivého. Zmíněná zvířátka mají mít tu vlastnost, že
absorbují proudy astrálního světla, chráníce takto před halucinacemi a kouzly astrálního opojení. Proto
asi staré legendy o čarodějnicích se zmiňovaly o ropuchách a ještěrkách, jež byly oněm zlopověstným
ženám nerozlučnými a také snad osvědčenými přítelkyněmi. Z vlastní zkušenosti nemohu tohoto
zvláštního vlivu oněch zvířátek potvrdit, nezdá se mně však nemožným. Mluví proň alespoň bohaté
staré zkušenosti celé řady pokolení a národů.
A co se týče obrany proti útokům astrálních těl čarodějů, lze doporučit kovové hroty jako nejlepší
zbraň, o čemž bližší nalezne čtenář v námi vydaném díle dra G. Encausseho Praktická Magie,
kdež se také pojednává o vlastnostech úhlu a modlitbě, jako velmi účinných prostředcích proti udělání.
* * *
Dokončuje svoji studii, kladu sobě otázku: Lze opravdu očarovat? Opíraje se z jedné strany o
okkultní tradici, z druhé pak o některé zkušenosti staršího i nejnovějšího data, vědeckými autoritami
nestranně zkoumané a také potvrzené, domnívám se, že lze očarovat, alespoň nemožnost očarování
není dokázána. Třeba že teorie očarování není dnes ještě jednotnou, a jsou učenci, kteří gravitují
k teorii spíše mentální než mumiální, a naopak, nemění to na skutečném faktu ničeho, a můžeme na
základě šetření experimentálního již dnes říci — poněvadž výsledky jak v oboru sugesce tak v oboru
exteriorisace sensibility mluví stejně příznivě pro očarování — že důsledky obou tříd experimentů
vzhledem k našemu předmětu jsou všechny správné a že se očarování praktikovalo asi nepochybně tou
i onou cestou.
46
Co se týče zdánlivě bizarních teorií, evokační a elementálové, teorií to podle některých okkultistů
klasických, nelze ani těchto zavrhnout bez předchozího důkladného prozkoumání. V principu
jsou to teorie mentální, jichž oprávněnost a zdůvodnění přinese nám snad již doba nejbližší.
Ze stanoviska vědy okkultní, jejíž předpoklady jsou skvěle doloženy nejnovějšími exaktněvědeckými
objevy zvláště na poli chemie a fyziky, jsou zcela rozumnými, a kdyby zmizela předpojatost
oněch povolaných činitelů, kteří jsou tak šťastnými, že mohou přetvořit škrtnutím péra neexaktní
domněnky v exaktní fakta, kdož ví, zdali by okkultní nauky nebyly již v dohledné době předmětem
universitního studia.
Praví-li věhlasný anglický přírodozpytec Thomas Henry Huxley, že co se týče tzv. zázraků, může
jenom tolik říci, že podle jeho mínění nelze slova „nemožné“ ve filosofii užít a že možnosti
v přírodě jsou nespočetné, byla to zajisté slova velmi upřímná dávající nám tušit velké jeho vědomosti
a hloubku jeho nazírání. A takových mužů, tak ryzích a otevřených charakterů, kteří u vědomí pravdy
neobávají se bojovat proti stávajícímu proudu a kteří mužně a s otevřeným hledím hájí deptanou pravdu,
nedbajíce posměšků ani han, takových mužů je nám dnes, v době povšechného sociálního i intelektuálního
přerodu, zajisté velmi zapotřebí. Ty nosme v srdci, od nich se učme, neboť jsou to průkopníci
pravé osvěty, pravé kultury.

 
Reklama

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.