Choď na obsah Choď na menu
Reklama
Reklama
 


čínska kniha života-tajomstvo zlatého kvetu

20. 5. 2009

TAJEMSTVÍ
ZLATÉHO KVĚTU
Čínská kniha života
C. G. JUNG
RICHARD WILHELM

PŘEDMLUVA KE DRUHÉMU NĚMECKÉMU VYDÁNÍ
Můj zemřelý přítel Richard Wilhelm, spoluautor této knihy, mi poslal text Tajemství zlatého
květu v roce 1928, v době, kdy jsem ve své vlastní práci pociťoval obtíže. Od roku 1913 jsem se zabýval zkoumáním procesů kolektivního nevědomí a dospěl k výsledkům, které se mi zdály v nejednom ohledu sporné. Byly vzdáleny nejen všemu, co bylo známo „akademické“ psychologii, nýbrž překračovaly též hranice medicínské, čistě personalistické psychologie. Jednalo se o rozsáhlý komplex jevů, na který již nebylo možné použít dosud známých kategorií a metod. Mé výsledky, které spočívaly na patnáctileté námaze, jako by visely ve vzduchu, poněvadž se nikde nenabízela žádná možnost srovnání. Neznal jsem žádnou oblast lidské zkušenosti, o kterou bych své výsledky mohl s určitou jistotou opřít. Ojedinělé, časově ovšem daleko vzdálené analogie, které mi byly známy, jsem našel rozptýleny ve zprávách o dávných herezích. Tento vztah můj úkol nijak neulehčil, spíše ho naopak ztížil, poněvadž gnostické systémy sestávají jen z menší části z bezprostřední duševní zkušenosti, z větší části však ze spekulativních a systemizujících přepracování. Poněvadž máme jen velmi málo podobných textů, a většina toho, co je známo, pochází ze zpráv křesťanských protivníků, máme přinejmenším nedostatečnou znalost dějin stejně jako obsahu těžko přehledné, zmatené a cizorodé literatury starověkých heretiků. Opřít se o tuto oblast se mi jevilo jako nadmíru odvážné též vzhledem k tomu, že ji od přítomnosti dělí časové rozpětí ne méně než 1700 až 1800 let. Kromě toho byly tyto vztahy částečně vedlejší povahy a ponechávaly právě v hlavní věci mezery, které mi použití gnostického materiálu znemožnily. Z těchto rozpaků mi pomohl text, který mi zaslal Wilhelm. Obsahoval právě ony části, jež jsem u gnostiků marně hledal. Tak mi tento text poskytl vítanou příležitost uveřejnit podstatné výsledky mých výzkumů přinejmenším v předběžné podobě. Že Tajemství zlatého květu není jen taoistickým textem čínské jógy, nýbrž současně též alchymistickým traktátem, se mi tenkrát jevilo jako nedůležité. Pozdější hlubší studium latinských traktátů mě však poučilo o opaku a ukázalo mi, že alchymistický charakter textu má podstatný význam. Zde ovšem není na místě, abych se tím zabýval blíže. Chci jen zdůraznit, že to byl text Zlatého květu, který mi na správnou stopu pomohl nejdříve. Neboť ve středověké alchymii máme dávno hledaný spojující článek mezi gnozí a procesy kolektivního nevědomí, které pozorujeme u dnešního člověka.

1
Nerad bych při této příležitosti opomněl upozornit na určitá nedorozumění, kterých se při četbě
této knihy dopustili i vzdělaní čtenáři. Nejednou se stalo, že se domnívali, že účelem publikace je dát veřejnosti do rukou metodu umožňující dosáhnout blaženosti. Tito lidé se pak pokoušeli „metodu“ čínského textu napodobit, a úplně tím zneuznali všechno, co ve svém komentáři říkám. Doufám, že těchto reprezentantů duchovní nezralosti bylo jen málo!
Jiné nedorozumění vzniklo, když se vyskytl názor, že jsem v komentáři naznačil svou psychoterapeutickou metodu, spočívající údajně v tom, že svým pacientům k léčebným účelům sugeruji východní představy. Nedomnívám se, že bych svým komentářem dal k takovému omylu nějaký popud. Každopádně je tato domněnka zcela mylná a zakládá se na rozšířeném pojetí, že psychologie je účelový výmysl a ne empirická věda. Do stejné kategorie náleží též stejně povrchní jako hloupý názor, že myšlenka kolektivního nevědomí je metafyzická“. Jedná se o empirický pojem, srovnatelný s pojmem instinkt, což snadno pochopí každý, kdo bude číst s trochou pozornosti. Ke druhému vydání jsem připojil proslov o Richardu Wilhelmovi, který jsem přednesl během tryzny 10. května 1930 v Mnichově. Je již zveřejněn v prvním anglickém vydání z r. 1931.2
3
NA PAMĚŤ RICHARDA WILHELMA
C. G. JUNG
Dámy a pánové!
Mluvit o Richardu Wilhelmovi1 a jeho díle není snadný úkol, protože naše dráhy se zkřížily jako
dráhy komet přicházejících z nejodlehlejších končin vesmíru. Snad jste ho znali dříve, než jsem ho poznal já; jeho životní dílo má rozsah, který jsem neprozkoumal. Nikdy jsem též neviděl Čínu, která ho kdysi formovala, ani mi není známa její řeč, toto živoucí vyjádření ducha čínského Východu. Stojím tedy jako cizinec mimo onu mohutnou oblast vědění a zkušenosti, ve které Wilhelm působil jako mistr svého oboru. On jako sinolog a já jako lékař bychom se snad nebyli nikdy setkali, kdybychom zůstali odborníky. Setkali jsme se však na území lidskosti, které začíná za hranicemi akademičnosti.Tam ležel bod našeho doteku, tam přeskočila jiskra, která zažehla světlo, jež se mělo stát jednou z nejvýznamnějších událostí mého života. Pro tento zážitek snad smím hovořit o Richardu Wilhelmovi a jeho díle, vzpomenout s vděčnou úctou na tohoto myslitele, který položil most mezi Východem a
Západem a zprostředkoval Západu cenné dědictví tisícileté kultury, snad zasvěcené zániku.
Richard Wilhelm dosáhl mistrovství, jaké si osvojí jen ten, kdo svůj obor překoná, a tak se mu
jeho věda stala záležitostí lidskosti — nikoli, nestala, byla jí od počátku a zůstala jí navždy. Neboť co jiného by ho bylo mohlo natolik vytrhnout z úzkého obzoru Evropana a dokonce misionáře, že sotva seznámen s tajemstvím čínské duše, vytušil v ní skryté nám poklady a kvůli této cenné perle obětoval svůj evropský předsudek? Mohla to být jen vše zahrnující lidskost, velikost srdce tušící celek, která ho inspirovala k tomu, aby se bezvýhradně otevřel zcela cizímu duchu a do služeb tomuto působení dal mnohostranné dary a schopnosti své duše. Jeho chápavost a obětavost povznesená nad všechny křesťanské předsudky, zcela zrostá evropské domýšlivosti, je sama o sobě svědectvím ducha ojedinělé velikosti, poněvadž lidé průměrní vždy buď zabloudí do slepé vykořeněnosti, nebo do pomlouvání Neevropanů, prozrazujícího nepochopení a pýchu. Ohmatávají jen povrch a vedlejší stránky cizí kultury,
nikdy nejedí chléb a nepijí víno cizí kultury, a tak nikdy nedospějí ke communio spiritus,
k nejniternější transfuzi a proniknutí, plodně připravujícímu nové zrození. Specializovaný učenec zpravidla bývá duchem výhradně mužským, intelektem, pro něhož je oplodnění cizorodým a nepřirozeným dějem, a proto bývá obzvlášť nevhodným nástrojem převodu
cizího ducha. Větší duch však nese známky ženskosti, je obdařen schopností přijímat a oplodňovat se, přetvářet cizí do známé podoby. Ojedinělé charisma duchovního mateřství měl Richard Wilhelm plnou měrou. Jemu vděčí za své dosud nedostižené vcítění do ducha Východu, které ho kvalifikovalo k jeho nesrovnatelným překladům. Jako jeho největší výkon mi tane na mysli překlad a komentář Knihy proměn, I-ťing.2 Než jsem poznal Wilhelmův překlad, po léta jsem pracoval s nedostatečným překladem Leggeho,3 a mohl jsem tedy plně ocenit ten neobyčejný rozdíl. Wilhelmovi se toto staré dílo, v němž nejen mnoho sinologů, nýbrž i sami moderní Číňané nespatřují nic více než sbírku nesmyslných zaříkávadel, zdařilo znovu
ukázat v nové živoucí podobě. Toto dílo ztělesňuje ducha čínské kultury jako snad žádné jiné; vždyť  na něm po tisíciletí pracovali a přispívali k němu nejlepší duchové Číny. Přes své bájné stáří nikdy nezastaralo, nýbrž žije a působí ještě dnes pro těch několik málo lidí, kteří chápou jeho smysl. A že k těm, kteří mají tuto výsadu, patříme i my, za to vděčíme tvůrčímu výkonu Richarda Wilhelma. Přiblížil nám toto dílo nejen pečlivou překladatelskou prací, nýbrž též svou osobní zkušeností jako žák čínského mistra staré školy i jako znalec psychologie čínské jógy, pro nějž praktické používání I-ťingu bylo ustavičně obnovovaným zážitkem. Se všemi těmito bohatými dary nám však Richard Wilhelm předal také úkol, jehož rozsah v současnosti
snad tušíme, avšak jistě ho nejsme schopni přehlédnout. Komu se jako mně dostalo ojedinělého štěstí zakusit s Richardem Wilhelmem divinační sílu I-ťingu, tomu nemůže zůstat skryto, že se zde dotýkáme archimedovského bodu, pomocí něhož by naše západní duchovní stanovisko mohlo být vysazeno ze svých veřejí. Není jistě malou zásluhou rozvinout tak dalekosáhlou a barvitou malbu nám cizí kultury, jak to učinil Wilhelm, avšak znamená to jen málo ve srovnání se skutečností, že nám mimo to ještě narouboval živoucí zárodek čínského ducha, který je schopen podstatně změnit naše chápání světa. Nezůstali jsme pouze obdivujícími nebo pouze kritickými pozorovateli, nýbrž jsme se stali účastníky východního ducha, pokud se nám zdařilo zakusit živoucí účinnost knihy I-ťing. Funkce, jež je základem praxe I-ťingu — pokud se tak smím vyjádřit — stojí totiž podle všeho v nejostřejším protikladu k našemu západnímu vědeckému, kauzalistickému světovému názoru. Je jinými slovy krajně nevědecká, je přímo zakázaná, a tudíž našemu vědeckému myšlení cizí a nesrozumitelná.
Před několika lety se mě zeptal tehdejší prezident Britské antropologické společnosti, jak bych vysvětlil, že duchovně tak vyspělý národ jako Číňané nevyvinul žádnou vědu. Odpověděl jsem mu, že to je asi optický klam, poněvadž Číňané mají svoji „vědu“, jejímž „standardním dílem“ je právě I-ťing, že však princip této vědy, jako mnoho jiného v Číně, se zcela liší od naší vědecké metody. Věda Iťingu nespočívá totiž na principu kauzality, nýbrž na dosud neznámém — poněvadž u nás se neobjevujícím — principu, který jsem pracovně nazval princip synchronicity. Moje práce v oblasti psychologie nevědomých procesů mě již před mnoha lety přiměla, abych se ohlédl po nějakém jiném vysvětlujícím principu, poněvadž princip kauzality se mi nejevil dostatečný k vysvětlení jistých podivuhodných jevů nevědomé psychiky. Nejdříve jsem totiž zjistil, že existují psychologické paralelní jevy, které se naprosto nedají na sebe vztáhnout kauzálně, a jejich souvislost musí tedy být jiná. Tato souvislost se mi zdála být v podstatě dána jejich relativní současností: odtud výraz „synchronicita“. Zdá se totiž, jako by čas nebyl ničím abstraktním, ale naopak konkrétním kontinuem, obsahujícím kvality nebo základní podmínky, které se mohou relativně současně manifestovat na různých místech v kauzálně nevysvětlitelném paralelismu, jako např. objeví-li se současně identické myšlenky, symboly nebo psychické stavy. Jiným příkladem, na který upozornil Richard Wilhelm, byla časová shoda analogických čínských a evropských uměleckých slohů, kterou nelze vysvětlit kauzálně. Příkladem synchronicity největšího formátu by byla astrologie, kdyby disponovala
spolehlivě ověřenými výsledky. Existují však přinejmenším některé dostatečně věrohodné a
rozsáhlými statistikami podepřené skutečnosti, které dovolují, aby se téma astrologie jevilo hodné filozofického zkoumání. (Psychologickým oceněním si může astrologie být beze všeho jista, poněvadž představuje souhrn všech psychologických poznatků starověku.) Vskutku existující možnost dostatečně rekonstruovat charakter člověka z jeho horoskopu narození dokazuje relativní platnost astrologie. Tento horoskop však vůbec nespočívá na skutečném astronomickém postavení planet, nýbrž na čistě arbitrárním časovém systému, poněvadž následkem precese se jarní bod dávno přesunul z 0° Skopce. Pokud tedy skutečně existují správné astrologické diagnózy, pak nespočívají na účincích planet, nýbrž na námi předpokládaných vlastnostech času. To jinými slovy znamená, že vše, co se v daném okamžiku narodí nebo vznikne, má vlastnosti tohoto okamžiku.To je současně základním pravidlem praxe I-ťingu. Jak známo, znalosti hexagramu, zobrazujícího daný okamžik, se dosáhne manipulací se stonky řebříčku nebo s mincemi, spočívající na nejčistší náhodě. Tyčinky vyjdou tak, jaký je okamžik. Otázkou je jen, zda se starému králi Wen a Vévodovi
z Čou kolem roku 1000 př. Kr. podařilo výsledek náhodného tažení tyčinek vyložit správně nebo ne? O tom rozhoduje jedině zkušenost. U příležitosti své první přednášky o I-ťingu v psychologickém klubu v Curychu Richard Wilhelm na mou prosbu demonstroval praxi I-ťingu a sestavil přitom prognózu, která se v době kratší než dva roky doslova a se vší myslitelnou průkazností vyplnila. Tuto skutečnost bych mohl potvrdit mnoha podobnými zkušenostmi. Nejedná se mi zde však o to, abych objektivně dokazoval tvrzení I-ťingu, nýbrž v duchu svého zemřelého přítele jejich platnost předpokládám, a zabývám se proto pouze překvapivou skutečností, že se qualitas occulta časového okamžiku stala čitelnou, vyjádřena hexagramem I-ťingu. Jedná se o dějovou souvislost astrologii nejen analogickou, nýbrž s ní dokonce bytostně spřízněnou. Narození odpovídá rozhození věštebních tyčinek, konstelace planet při narození hexagramu, a z konstelace vyplývající astrologický výklad odpovídá textu přiřazenému hexagramu. Myšlení založené na principu synchronicity, které dosahuje v I-ťingu svého nejvyššího vrcholu, je nejčistším projevem čínského myšlení vůbec. U nás toto myšlení od dob Hérakleita z filozofie vymizelo, až u Leibnize opět vnímáme jeho vzdálenou ozvěnu. Avšak nebylo v tomto mezidobí vymýceno, nýbrž žilo dále v šeru astrologických spekulací a dodnes zůstalo stát na tomto stupni.Zde se I-ťing dotýká toho, co je třeba rozvinout u nás. Okultismus v naší době prožívá renesanci, jaká vskutku nemá obdoby. Téměř uháší světlo západního ducha. Nemyslím přitom na naše akademie a jejich představitele. Jsem lékař a přicházím do styku s obyčejnými lidmi. Proto vím, že univerzity přestaly působit jako nositelky světla. Lidé jsou sytí specializace a racionalistického intelektualismu.Chtějí slyšet pravdu, která po člověku nesklouzne jako voda, nýbrž člověka uchopí a pronikne až do morku kostí. Je nebezpečí, že toto hledání v prostředí anonymní, ale široké veřejnosti dospěje na scestí. Pomýšlím-li na Wilhelmovy zásluhy a význam, vytane mi vždy na mysli Anquetil du Perron, Francouz, který přinesl do Evropy první překlad Upanišad právě v době, kdy poprvé za téměř 1800 let došlo k něčemu neslýchanému, že totiž Déesse Raison, bohyně Rozumu, svrhla křesťanského Boha s trůnu. Dnes, kdy se v Rusku dějí daleko neslýchanější věci než tehdy v Paříži, kdy byla v samotné Evropě křesťanská symbolika tak oslabena, že se buddhisté dokonce domnívají, že nastala vhodná doba pro misii v Evropě, je to Richard Wilhelm, kdo nám přináší nové světlo z Východu. To je kulturní úkol, jehož potřebnost vycítil. Rozpoznal, kolik by nám toho Východ mohl dát pro vyléčení naší duchovní nouze. Chudému člověku nepomůžeme tím, že mu vtiskneme do ruky větší nebo menší almužnu, i když po tom sám touží. Mnohem lépe mu pomůžeme, jestliže mu ukážeme cestu, jak se může prací od
své nouze natrvalo osvobodit. Duchovní žebráci naší doby žel až příliš rádi přijímají almužny Východu a slepě ho napodobují. To je nebezpečí, před kterým nelze dost varovat a které zřetelně cítil také Wilhelm. Evropské duchovnosti se pouhou senzací nebo novým dráždidlem nepomůže. Musíme se spíše učit své vlastnictví získávat sami. To, co nám Východ nabízí, nám může jen pomoci při práci, kterou ještě musíme sami vykonat. Co nám pomůže moudrost Upanišad, co poznatky čínské jógy, jestliže opouštíme vlastní základy jako mylné přežitky a jako piráti bez domova drancujeme cizí pobřeží? Východní poznání, především moudrost I-ťingu, nemá žádný smysl tam, kde se člověk uzavírá vlastním problémům, kde žije umělý život na základě tradovaných předsudků, kde si zastírá svou skutečnou lidskou přirozenost s jejími nebezpečnými propastmi a temnotou. Světlo čínské moudrosti svítí jen ve tmách, nikoli ve světle elektrických reflektorů evropského divadla vědomí a vůle. Moudrost I-ťingu vzešla z prostředí, o jehož hrůzách cosi tušíme, když čteme o čínských masakrech nebo opletichách tajných čínských společností či o nepopsatelné chudobě, beznadějné špíně a neřestech mas Číňanů. Potřebujeme skutečný trojrozměrný život, jestliže chceme zakusit živoucí moudrost Číny. Proto potřebujeme nejprve evropskou moudrost o sobě samých. Naše cesta začíná evropskou realitou a ne cvičením jógy, kterým si svou realitu chceme zastřít. Musíme ve Wilhelmově překladatelské práci v nejširším smyslu pokračovat, abychom dokázali, že jsme žáci hodní svého mistra. Jak on převedl východní duchovní statky v evropském smyslu, tak my máme tento smysl převést do života. Jak je známo, překládal Richard Wilhelm ústřední pojem „tao“ slovem smysl. Převádět tento smysl do života, tzn. uskutečňovat tao, by mělo být úkolem žáka. Slovy a dobrými radami se však tao neuskuteční. Víme přesně, jak v nás či kolem nás tao vzniká? Snad napodobením? Nebo rozumem? Anebo akrobacií vůle? Pohleďme na Východ: Naplňuje se tam přemocný osud. Evropská děla roztříštila brány Asie, evropská věda a technika, evropská přízemnost a hrabivost zaplavuje Čínu. Politicky jsme Východ přemohli. Co se však stalo, když si Řím politicky podrobil Blízký Východ? Duch Východu vtáhl do Říma. Mithras se stal římským bohem války a z nejnepravděpodobnějšího kouta Přední Asie vzešel nový duchovní Řím. Není možné, že se dnes děje něco podobného a my jsme stejně slepí jako vzdělaní Římané, kteří se divili pověře christoi? Poznamenejme, že Anglie a Holandsko, obě nejstarší koloniální
mocnosti Východu, jsou také nejvíce zamořeny indickou teosofií. Vím, že naše nevědomí je
plno východní symboliky. Duch Východu vskutku stojí ante portas. Proto mi připadá, že uskutečňování smyslu, hledání tao, je u nás kolektivním jevem již v daleko širší míře, než se obecně předpokládá. Všímám si jako nadmíru významného znamení doby např. skutečnosti, že Richard Wilhelm a byli vyzváni, aby na letošním německém kongresu psychoterapeutů referovali o józe. Pomysleme, co to znamená, když praktický lékař, který se zcela bezprostředně stýká s trpícími a proto citlivými lidmi, získá vnímavost pro východní systémy léčby! Tak duch Východu vniká všemi póry a zasahuje nejzraněnější místa Evropy. Mohla by to být nebezpečná infekce, je to však možná také lék. Babylonské zmatení jazyků západního ducha způsobilo takovou dezorientaci, že všichni touží po jednoduché pravdě nebo přinejmenším po obecných ideách, které nepromlouvají jen k hlavě, ale též k srdci, které nazíravému duchu přinášejí jasno a upokojují neklidné puzení citů. I dnes děláme to, co
činil starý Řím: importujeme kdekterou exotickou pověru s nadějí, že v ní objevíme správný lék na svou nemoc. Lidé instinktivně vědí, že všechny velké pravdy jsou jednoduché. Slabý instinkt proto tuší velkou pravdu ve všech laciných zjednodušeních a měkkostech, nebo následkem svých zklamání upadá do opačného omylu, že velká pravda musí být co možná temná a komplikovaná. V anonymních masách se dnes šíří gnostické hnutí, které psychologicky přesně odpovídá onomu před 1900 lety. Tehdy jako dnes napínají osamělí poutníci podobní velkému Apolloniovi duchovní vlákna z Evropy do Asie, snad až do daleké Indie. Z perspektivy takové dějinné vzdálenosti se Richard Wilhelm jeví jako jeden z velkých gnostických zprostředkovatelů, kteří propojili kulturní statky Přední Asie s helénistickým duchem, a tím na troskách římského impéria vytvořili nový svět. Tehdy jako dnes převažuje roztříštěnost, mělkost, scestnost, špatný vkus a vnitřní neklid. Tehdy jako dnes byl kontinent ducha zatopen, takže z neurčitého vlnění čněly jako ostrovy jen ojedinělé horské vrcholky. Tehdy jako dnes vábila všechna duchovní scestí a falešným prorokům kvetla pšenice.
Slyšet uprostřed této ohlušující disharmonie žesťů a dřev evropských názorových třenic prostou řeč Richarda Wilhelma, posla Číny, je skutečné dobrodiní. Zaposlouchejme se do ní: Je poučena čínským duchem, prostým jako kvítek, který dokáže nenáročnými slovy vyjádřit hluboké pravdy; vykazuje cosi z jednoduchosti velké pravdy, z prostoty hlubokého významu, a zanáší až k nám lehkou vůni zlatého květu. Něžným dotekem zasela do evropské půdy křehkou sazeničku, ve které tušíme nový život a smysl po tolika křečích svévole a domýšlivosti.
Richard Wilhelm projevoval na Evropana neobvykle velkou skromnost před cizí kulturou Východu. Nevynášel se nad ni, byl prost předsudků a odsudků, ale otevřel jí srdce a mysl. Mohla ho tak přijmout a zformovat, takže když se vrátil do Evropy, přinesl nám věrný obraz Východu nejen ve svém duchu, nýbrž též ve své bytosti. Toto hluboké přeformování se mu zajisté nezdařilo bez velkých obětí, neboť naše dějinné předpoklady se zcela odlišují od východních. Břitkost a radikalita západního vědomí musela uvolnit místo univerzalističtější a vyrovnanější povaze Východu, a západní racionalismus a jeho jednostranná diferencovanost východní šíři a jednoduchosti. Tato změna pro Richarda Wilhelma neznamenala jistě jen posun intelektuálního stanoviska, nýbrž i podstatné přeskupení složek jeho osobnosti. Čisté zobrazení Východu, prosté všech svévolných a násilných deformací, které nám daroval, by byl Wilhelm nikdy nemohl vytvořit tak dokonale, kdyby se mu bylo současně nezdařilo potlačit své evropanství. Kdyby byl připustil neústupnou srážku Východu a Západu, nebyl by asi mohl
splnit své poslání zprostředkovat nám čistý obraz Číny. Sebeobětování evropského člověka bylo nevyhnutelné a nezbytné pro splnění osudového úkolu.Wilhelm své poslání v nejvyšším smyslu slova splnil. Nejen že nám zpřístupnil mrtvé duchovní poklady Číny, ale jak jsem již dříve uvedl, přinesl nám též sazenice čínského ducha, živé po celá tisíciletí, a zakořenil je v evropské půdě. Dokončením této úlohy dosáhlo jeho poslání vrcholu a tím — žel — též konce. Dle zákona enantiodromie, protiběhu, který Číňané tak jasně pochopili, ukončení vyvolalo svůj opak. Tak kulminace jang přechází v jin, a stav se ruší negací. Přiblížil jsem se Richardu
Wilhelmovi až v posledních letech jeho života a mohl jsem pozorovat, jak zároveň s dokončením jeho životního díla se mu stále více přibližovala, ba dorážela na něho Evropa a evropský člověk. A tím v něm rostl také pocit, že se nachází před velkou změnou, před obratem, jehož podstatu ovšem jasně nechápal. Byl si jen jist, že stojí před rozhodující krizí. Současně s tímto duchovním vývojem přišla fyzická nemoc. Jeho sny byly naplněny vzpomínkami na Čínu, ale vždy to byly smutné a chmurné obrazy, které před ním vyvstávaly, což zřetelně naznačovalo, že dochází k negaci toho, co přinesl z Číny. Nic nelze obětovat provždy. Vše se později opět vrací ve změněné podobě. A kde kdysi došlo k velké oběti, tam musí být ještě zdravé a odolné tělo, aby mohlo snést otřesy velkého obratu, až se obětované vrátí. Proto duchovní krize takových rozměrů často znamená smrt, jestliže zasáhne nemocí
oslabené tělo. Neboť nyní tkví obětní nůž v ruce obětovaného, a od toho, kdo byl kdysi obětníkem, se požaduje smrt. Nevyhnul jsem se, jak vidíte, svému osobnímu výkladu, neboť jak jinak bych mohl hovořit o Richardu Wilhelmovi, kdybych neřekl, jak jsem ho poznal? Wilhelmovo životní dílo má pro mne tak vysokou cenu proto, že mi vysvětlilo a potvrdilo mnohé, oč jsem se pokoušel, oč jsem se snažil, nač jsem myslel a co jsem dělal, abych čelil duševnímu utrpení Evropy. Bylo pro mne mocným zážitkem jasně od něho slyšet to, co jsem nejasně vycítil ze spleti evropského nevědomí. Skutečně jsem se díky němu cítil tak obohacen, že mi připadá, jako bych od něho přijal více než jiní. Nepovažuji proto za
nepřiměřené, že jsem to právě já, kdo klade vděčnost a úctu nás všech na oltář jeho památky.

KNIHA TCHAJ-I ŤIN-CHUA CUNG-Č’
RICHARD WILHELM
PŮVOD A OBSAH KNIHY TCHAJ-I ŤIN-CHUA CUNG-Č’
I] VZNIK KNIHY
Kniha pochází z okruhu čínských esoteriků. Její text byl dlouho tradován ústně, teprve později
v rukopise. Vytištěna byla prvně za dynastie Čchien-lung (v 18. století). Naposledy nově vyšla v r.1920 ve společném svazku s knihou Chuej-ming-ťing v tisíci exemplářích. Podělil se o ně úzký okruh lidí, u kterých vydavatel předpokládal, že porozumějí otázkám, o nichž se v knize pojednává. Díky tomu se mi podařilo jeden výtisk získat. Podnět k tomuto novému vydání a šíření knížky byl vyvolánnovým oživením jistých náboženských proudů za krizových politických a hospodářských poměrů v Číně. Vznikla řada tajných sekt snažících se cvičením ve starých tajných praktikách dostat do psychického stavu, ve kterém by člověk překonal bídu života. Metodou byla kromě mediálních seancí, v Číně značně rozšířených, při kterých se přímé mediální spojení navazuje planšetou (poletujícím „štětcem duchů“, jak zní čínský výraz)1, magie písma, modlitba, oběť. Vedle toho se rozvinul esoterický směr, přiklánějící se energicky k psychologické metodě, k meditaci, případně k józe. Jeho stoupenci— na rozdíl od evropských „jogínů“, pro něž jsou tyto orientální cviky pouhým sportem — dospívali téměř vždy ke kýženému centrálnímu zážitku, takže lze říci, že tu jde o dokonale osvědčenou metodu, jak čínská mentalita (která je, jak správně ukazuje C. G. Jung, až do nejnovější doby v některých
základních směrech podstatně odlišná od mentality evropské) dosahuje určitých duchovních
prožitků. Nejen že se člověk vymaní z pout vnějšího zmateného světa, ale různé sekty si kladou i mnohé jiné cíle a usilují o ně. Nejvyšším stupněm je úsilí dospět tímto vysvobozením buď buddhistické nirvány anebo, jako např. podle spisu, kterým se zabýváme, spojením duchovního principu v člověku s přidruženými psychickými silami získat možnost žít dále po smrti ne pouze jako vágní pokleslá stínová bytost, nýbrž jako vědomý duch. Mimo to a často spolu s tím působí směry, které se snaží takovouto meditací ovlivnit jisté vegetativně animální životní procesy (po evropsku bychom tu mohli mluvit o funkci endokrinních žláz) posílením, omlazením a normalizováním životních pochodů,čímž se překoná i smrt, takže se připojí k procesu života jako jeho harmonické zakončení: Duchovní princip (schopný dále samostatně  žít jako duchovní tělo vytvořené vlastními silami) opustí pozemské tělo, a to pak zbude jako vyschlá slupka, asi jako kukla po vylíhlé cikádě. V nižších úrovních těchto sekt chtějí lidé takovýmto způsobem nabýt čarodějné moci, schopnosti zažehnávat zlé duchy a nemoci,
při čemž hrají roli i talismany, kouzelné průpovědi a nápisy. Může při tom někdy vypuknout i davová psychóza, jež se vybíjí v náboženských nebo politických nepokojích (jako bylo např. povstání boxerů).V poslední době se synkretický sklon k taoismu, který ostatně existoval vždy, projevuje tím, že jsou do svazků sekt přijímáni příslušníci všech pěti světových náboženství (konfucianismu, taoismu, buddhismu, islámu, křesťanství, někdy jsou zvlášť připomínáni i židé), a nemusí ani vystoupit ze svých náboženských společenství. Když jsme takto zběžně vykreslili pozadí, na kterém dnes tato hnutí působí, zbývá říci několik slov o pramenech, z nichž nauky vykládané v naší knize čerpaly. Dojdeme při tom k pozoruhodným objevům. Jde o nauky mnohem starší než jejich písemný záznam. Výtisky Tchaj-i ťin-chua cung-č’2
z dřevěné matrice lze sledovat nazpět až do sedmnáctého století — a editor líčí, jak jeden ne zcela kompletní exemplář z té doby našel v Pekingu ve staré ulici knihkupců a antikvářů Liou-li-čchang, a později si jej doplnil podle knihy přítelovy — ústní podání však má počátek v náboženství zlatéhoelixíru života (Ťin-tan-ťiao) za vlády dynastie Tchangů v osmém století. Jako zakladatel je uváděn známý adept taoismu Lü-Jen (Lü Ting-pin), kterého lidová pověst později zařadila mezi osm nesmrtelných a kterého časem obepjal bohatý věnec mýtů. Jeho obec se šířila v době Tangů, kdy byla trpěnai podporována všechna náboženství domácí i cizí, později však za cizích vlád byla vždy znovu pronásledována, protože na její členy padalo podezření z politických piklů (byla totiž od počátku esoterickým tajným náboženstvím). Nakonec zažila vůbec nejhroznější perzekuci za vlády Mandžuů3 krátce před pádem této vlády. Mnozí příslušníci náboženské obce se obrátili na křesťanství. Všichni, byť i přímo nevstoupili do církve, vůči ní smýšlejí velmi přátelsky.O nauce Ťin-tan-tao se nejlépe poučíte z naší knihy. Výroky se připisují Lü-Jenovi (který se jiným jménem nazývá Lü Tung-pin, tj. Host z jeskyně). V knize se mu říká patriarcha Lü, Lü-cu. Žil na přelomu osmého a devátého století, narodil se r. 755 po Kr. K jeho slovům je připojen pozdější komentář, pocházející však z téže tradice.
Odkud měl Lü své esoterické tajné učení? Sám za jeho původce považuje Mistra Jin-c’a (Kuanjin-c’a), jemuž podle legendy Lao-c’ připsal své dílo Tao-te-ťing. Skutečně nacházíme v systému patriarchyLü řadu myšlenek pocházejících z esotericky zastřených mystických nauk rozvíjených v Taote-ťingu (viz např. bohy v údolí, kteří jsou totožní s Lao-c’ovým údolním duchem). Zatímco se však taoismus za dynastie Chan stále více zvrhal v povrchní čarování, protože dvorní mágové taoistické provenience hledali pomocí alchymie zlaté zrno (kámen mudrců), které promění obecné kovy ve zlato a propůjčí člověku fyzickou nesmrtelnost, Lüově škole šlo o hlubší reformu. Alchymistické názvy používala jako symboly pro psychické procesy. Tím se i přibližovala původním Lao-c’ovým myšlenkách. Avšak zatímco Lao-c’ byl svobodný myslitel a jeho následovník Čuang-c’ se občas vysmál všem hokuspokusům joginů, přírodních léčitelů a hledačů elixíru — ačkoli přirozeně i on pěstoval meditaci
a meditace ho dovedla k ucelenému názoru, na němž spočíval jeho pozdější promyšlený systém — uLü-Jena shledáváme jistou víru, jistý náboženský rys podnícený buddhismem. Je přesvědčen o klamnosti všeho vnějšího světa, avšak zřetelně odlišně než buddhismus. Usilovně hledá útočiště v nehybném pólu všech jevů; tam mají i jeho následovníci dojít věčného života. Taková myšlenka je buddhismu, který popírá substanciální Já, naprosto cizí. Přesto nesmíme podceňovat vlivy buddhismu mahájány, který tehdy v Číně silně působil. Neustále se citují buddhistické sútry. Ba v našem textu je tento vliv ještě značnější, než jaký shledáváme v Ťin-tan-tao. V druhé polovině třetího oddílu se výslovně poukazuje na metodu „fixující kontemplace“ (č’-kuan). To je ryze buddhistická metoda, pěstovaná v tchientchajské škole Č’-kchajově. Počínaje tímto místem lze v našem spise pozorovat jistou změnu ve vyjadřování. I dále se popisuje péče o „zlatou květinu“, přitom se však uplatňují ryze buddhistické myšlenky a cíl světem prošlého mudrce je pojat jako cosi blízkého nirváně. Následuje pak několik úseků nevalné hodnoty co do myšlenkové úrovně a postupu výkladů.4 Mimoto se tu líčí pouze první stadia práce na vnitřní obrodě člověka v koloběhu světla, první stadia vytváření božského semene, byť se i připomínal cíl dalších stadií, jež jsou určitěji probírána např. v knize Sü-ming-fang Mistra Liou Chua-janga. Nemůžeme se tedy zbavit podezření, že se skutečně část spisu ztratila a ztráta se nahrazovala z jiných pramenů. Tím bychom si vysvětlili tento zlom a pokles úrovně v částech, jež jsme nepřeložili.
Avšak čteme-li text nezaujatě, je nám zřejmě, že myšlenkový obsah nečerpal pouze z uvedených dvou pramenů. Byl přibrán i konfucianismus směru založeného na I-ťingu. Na různých místech je jako symbolů pro jisté psychické pochody užito osmi základních znaků I-ťingu (Pa-kua). Pokusíme se na příslušném místě vysvětlit, jak užívání těchto symbolů ovlivnilo obsah. Konfucianismus má ostatně s taoismem široké společné základy, takže spojování jejich myšlenek nijak neruší souvislost. Mnohého evropského čtenáře možná překvapí, že se v textu vyskytují slovní obraty, které zná z křesťanského učení, přičemž ovšem právě tyto důvěrně známé věci, které nám v Evropě mnohdy připadají skoro jen jako kultické fráze, nabývají v psychologických souvislostech, do kterých jsou začleněny, docela jiné perspektivy. Nacházíme např. takovéto názory a pojmy (vybírám namátkou jen některé zvlášť nápadné): Život člověka je světlo. Oko je světlo těla. Člověk se duchovně znovu zrodí z vody a ohně, připojit se musí země myšlenky (duch) jako lůno či živná půda jeho zrodu. Srovnejme
s tím vizi Jana Křtitele: Já vás křtím vodou... ale ten, který přichází za mnou... vás bude křtít Duchem svatým a ohněm,“ anebo: „Nevstoupí do království nebeského, kdo by se znovu nenarodil z vody a Ducha.“ Velice plasticky v našem textu vystupuje zejména představa „vody“ jako semenné substance, a jak zřetelně vyniká rozdíl očistného aktu od činnosti směřující jen navenek, omezující se na plození (co se zrodilo jen z těla, není nic než tělo) a od „zpětného“ pohybu (metanoia). Při tomto znovuzrození hraje roli i koupel, stejně jako při Janově (a křesťanském) křtu. Ale nejednou se mluví i o mystické svatbě, jež hraje značnou roli v křesťanských podobenstvích; připomene se též dítě, hošík v našem nitru (puer aeternus, Kristus, jenž se v nás musí zrodit a jenž je zároveň ženichem naší duše), a také nevěsta. A nového pronikavého psychologického smyslu nabývá naším textem snad nejnápadnější, i
když zdánlivě vedlejší poukaz, že člověk musí mít do lampy olej, aby jasně hořela. Za zmínku také stojí, že výraz zlatá květina (ťin-chua) v sobě v esoterickém smyslu skrývá i výraz pro „světlo“. Když se totiž tyto dva znaky napíší pod sebe tak, že se dotýkají, tu pak dolní část horního znaku a vrchní část dolního znaku vytvoří znak „světlo“ (kuang). Toto tajné znamení bylo zřejmě vynalezeno v době pronásledování, které asi způsobilo, že se nauka šířila jen pod rouškou hlubokého tajemství, aby pokud možno unikla nebezpečí. Proto také učení zůstávalo stále omezeno na tajné kroužky. Nicméně jeho přívrženců je i dnes více, než se na první pohled zdá.Když se nyní tážeme, kam až vedou kořeny tohoto náboženství světla, pomyslíme asi především na Persii; vždyť v době Tchangů existovaly v Číně na mnoha místech perské chrámy. Avšak i když se v něm něco shoduje se Zarathuštrovým náboženstvím a zejména s perskou mystikou, jsou tu i veliké rozdíly. Napadne nás jiná myšlenka, že tu přímo zapůsobil křesťanský vliv. V době Tchangů se značné vážnosti těšilo křesťanské nestoriánské náboženství, jež bylo náboženstvím císařových spojenců Ujgurů. Dokazuje to známý nestoriánský monument v Sien-fu s čínským a syrským nápisem, zřízený v roce 781. Vztahy mezi nestonány a Ťin-tan-tao jsou docela dobře možné. Theodor Richard zašel tak
daleko, že spatřuje v přívržencích Ťin-tan-tao prostě zbytky starých nestoriánů. Vedly ho k tomu jisté shody v rituálu a jisté tradice členů sekty Ťin-tan-tao, jež se značně přibližují křesťanským. V poslední době se k této teorii znovu přihlásil P. Y. Saeki5 a na základě Pelliotova nálezu nestoriánských liturgií v Tun-chuangu konstatoval řadu dalších paralel. Ba zašel tak daleko, že Lü-Jena, zakladatele školy Ťin-tan-tao, ztotožnil s Adamem, rytcem textu na oné nestoriánské pamětní desce, kde se podepsal čínským jménem Lü-Siao-jen. Podle toho by tedy byl Lü-Jen křesťanem nestoriánského vyznání! Saeki rozhodně ve své mánii ztotožňovat různé osoby opravdu přehání; jeho důkazy málem přesvědčují,vždy jim však chybí podstatný argument, který by opravňoval k platnému závěru. Z hromady polovičatých dokladů se ovšem platný důkaz neslepí. Musíme s ním však souhlasit potud, že v Ťintan-tao je opravdu silná příměs nestoriánských myšlenek. Tyto myšlenky se v cizím šatě někdy vyjímají
dost podivně, jindy nabývají nové pozoruhodné životnosti. Shledáváme zde tedy jedno z míst,
která vždy dokazují, že:„Východ a Západ již nelze oddělovat.“
II] PSYCHOLOGICKÁ A KOSMOLOGICKÁ VÝCHODISKA DÍLA
Abychom porozuměli následujícímu překladu čínských knih, bude dobré říci ještě několik slov
o základech světového názoru, na kterých je založena jejich metoda. Tento světový názor je do jisté míry společný všem čínským filozofickým směrům. Je budován na předpokladu, že vesmír i člověk podléhají v podstatě společným zákonům, že člověk je malý kosmos a není oddělen od velkého kosmu žádnou pevnou bariérou. Zde i tam vládnou tytéž zákony a přechod z jednoho stavu do druhého je otevřen. Psýché a kosmos se chovají jako vnitřní svět a vnější svět. Člověk se tudíž podílí na vesmírném dění a je do něho nitrem i vnějškem zapojen.Tao, smysl světa, Cesta, vládne tedy člověku stejně jako neviditelné i viditelné přírodě (nebi i zemi). Znak tao se v původním tvaru6 skládá z hlavy, která značí „počátek“, a to z dvojité hlavy, což znamená také „jít“, a pod ní byl připojen znak „zastavit se“, který se při pozdějším způsobu psaní vynechával.Původním významem tedy byla „kolej, jež — sama nehybná — vede od počátku přímo k cíli“. Navozuje se tedy myšlenka Cesty, jež je sice sama bez pohybu, ale umožňuje všechny pohyby a udílí jim zákon. Nebeské dráhy jsou dráhy, po nichž se pohybují souhvězdí; dráhou člověka je Cesta,po níž se má ubírat. Lao-c’ užívá tohoto slova v metafyzickém smyslu a myslí jím základní kosmický princip, „smysl“, který předchází každému uskutečnění, dosud nerozdělený polárním rozpětím protikladů, na něž se každé uskutečnění váže. Takto je této terminologii třeba v předkládané knize rozumět. V konfucianismu se smysl pojmu poněkud liší. Slovo tao má význam kosmický a znamená pak pravou cestu, jednak cestu (okružní dráhu) nebe, jednak obdobnou cestu člověka. Základním principem
jejich nerozlučné jednoty je konfucianismu tchaj-ťi (veliký vazný trám, veliký pól). V našem
textu se místy objeví i slovo pól a znamená totéž jako tao. Z tao respektive z Tchaj-ťi vznikají pak základní složky skutečnosti, polární světlo (jang) a polární temnota čili stín (jin). Evropští badatelé při tom myslili především na pohlavní vztahy. Ale tyto znaky se vztahují i k přírodním jevům. Jin je stín, tudíž severní svah hory a jižní břeh řeky (neboť slunce stojí ve dne tak, že se tato strana jeví od jihu temná). Jang byl v původním tvaru vyznačován jako vlající korouhev a je to — paralelně k jin — i jižní strana hory a severní strana řeky. Až teprve z tohoto významu „světla“ a „tmy“ byl princip rozšířen na všechny polární protiklady, tedy i na protiklad sexuální. Protože však dvojice protikladů působí podvojné jen v oblasti jevů a vpravdě vycházejí z nedílné jednoty, přičemž se jang jako aktivní princip jeví být principem podmiňujícím a jin jako
pasivní princip principem odvozeným a podmíněným, je jasné, že se tato myšlenka nezakládá na metafyzickém dualismu. Méně abstraktní než jin a jang jsou pojmy tvůrčí a přijímající (čchien a kchun), jež pocházejí z Knihy proměn a symbolizuje je nebe a země. Spojením nebe a země a účinkem duálních prasil na tomto dějišti (podle jediného prvotního zákona tao) vzniklo „deset tisíc věcí“, tj. vnější svět. V pohledu z vnějšku se mezi všemi těmito věcmi nachází i člověk ve své tělesné podobě, jež je ve všech částech malým vesmírem, mikrokosmem (siao-tchien-ti). Nitro člověka pochází — jak říkají konfuciáni — z nebe, anebo — jak to vyjadřují taoisté — je jednou z jevových forem tao. Člověk se projevuje v podobě množství individuí, z nichž v každém je jako ústřední princip obsažena centrální Jednota; jenomže se ihned — ještě před narozením v okamžiku početí — polárně a duálně rozestoupí
na bytí a život. Znak pro bytí (sing) se skládá ze srdce (sin) a ze vzniku, zrození (šeng). Srdce je podle čínské představy sídlem emocionálního vědomí, jež se probouzí citovou reakcí na dojmy z vnějšího světa zprostředkované pěti smysly. To, co jako substrát zbývá, jestliže se neprojevují pocity, co tedy jaksi trvá v nadpozemském — nadvědomém — stavu, to je bytí (sing). Podle toho, jak je jeho pojem přesněji definován, je bytí od počátku dobré, přistupujeme-li k němu z hlediska věčné ideje (meng-c’),a je naopak původně zlé anebo přinejmenším neutrální a musí se zlepšovat teprve dlouhým vývojem mravů, když je pojímáme z hlediska empirického historického vývoje (sün-kchuang).Bytí (sing), které má ve všech případech blízko k pojmu logos, jakmile vchází do jevu, působí v těsném spojení se životem (ming). Znak pro ming (život) znamená vlastně královský rozkaz, určení,sudbu, osud určený člověku, tedy také dobu života, míru vitální síly člověku vyměřené, takže má ming
(život) vlastně blízko k Erótu. Oba principy jsou v podstatě nadindividuální. Bytí (sing) je to, co činí člověka člověkem, duchovní bytostí. Má je jednotlivý člověk, ono však daleko přesahuje individuum. Život (ming) je rovněž nadindividuální potud, že člověk musí prostě přijmout osud, který není z jeho vědomé vůle. Konfucianismus v tom vidí zákon určený z nebe, kterému se je nutno podrobit; taoismus v tom spatřuje pestrou hru přírody, která sice nemůže obcházet zákony tao, nicméně je zcela náhodná; čínský buddhismus v tom vidí působení karmy ve světě marnosti. Těmto duálním dvojicím odpovídají pak v tělesné osobě člověka další polární napětí. Tělo je oživováno souhrou dvou duševních útvarů: 1. chun, což překládám slovem animus, neboť náleží k principu jang, a 2. pcho, náležící k principu jin, pro něž jsem zvolil slovo anima. Obojí je představa získaná pozorováním procesu umírání, obojí proto též označuje třídy démonů odloučenosti (kuej).Animu si Číňané představovali jako cosi svázaného hlavně s tělesnými procesy; po smrti klesne do země a shnije. Animus je naproti tomu vyšší duše, stoupá po smrti nahoru do ovzduší, kde je pak ještě nějaký čas činná, než se uchýlí do nebeských prostor, případně steče nazpět do všeobecného rezervoáru
života. V živém člověku tyto dva principy do jisté míry odpovídají cerebrálnímu a solárnímu
systému. Animus je světlý a pohyblivý, anima je tmavá a připoutaná k zemi. Znak pro chun (animus) se skládá z démona a z oblaku, znak pro pcho (anima) se skládá z démona a barvy běloby. Z toho lze usuzovat na podobné představy, jaké jinde objevíme jako stínovou duši a hmotnou duši. Bezesporu je i v čínském pojetí obsaženo cosi podobného. Nicméně při odvozování významů musíme být opatrní,protože nejstarší písmo ještě nemělo obecný znak pro démona a jde možná o prapůvodní symbol, který nelze od ničeho odvodit. V každém případě je animus — chun — světlá duše jang, zatímco anima —pcho — je temná duše jin.
Obyčejný „pokračujícící“, přímo vpřed směřující, vzdalující se východisku, to znamená upadající životní proces je takový proces, při němž vstupují obě strany, intelektuální a animální faktor, do vzájemného vztahu, a tu pak anima, temná vůle, puzená vášněmi, zpravidla přinutí anima čili intelekt,aby jí sloužil. Přinejmenším natolik, že se animus obrátí k vnějšku, takže jeho síly plynou spolu se silami animy a život se vyčerpá. Pozitivním výsledkem je zplození nového bytí, v němž život pokračuje, zatímco původní bytí se „zcizí“ a nakonec „z něho věci učiní věc“. Závěrem je smrt. Anima klesá, animus stoupá vzhůru a zůstává zde v nejistém stavu Já oloupeného o svou sílu. Přitaká-li k „zcizení“ svého bytí, podléhá své tíze a klesá do temného rmutu smrti, jen nuzně živen přeludy života,jež ho stále ještě vábí, aniž se jich už může aktivně účastnit (peklo, hladové duše). Jestliže se však navzdory tomuto „zcizení“ namáhavě snaží stoupat výše, aspoň dočasně, dokud jej posilují oběti pozůstalých,si zachovává poměrně blažený život, odstupňovaně podle zásluh. V obou případech zcizením ustupuje osobní stránka, dochází k jejímu zamlžení: bytí se stává bezmocným přízrakem, neboť mu
chybějí životní síly a jeho osud je u konce. Tráví pouze plody svých dobrých a zlých skutků v nebi nebo v pekle, což není nic hmotného, nýbrž jsou to ryze vnitřní duchovní stavy. Čím hlouběji se do těchto stavů ponořuje, tím víc se zahaluje, až nakonec mizí ze sféry existence — beztak již deformované— a představy, jež mu zbývají, tvoří zásobu, z níž započne novou existenci, když vstoupí do nového mateřského lůna. Celý tento stav je stavem démona, ducha, navrátilce, couvajícího zpátky,čínsky kuej (často to bývá chybně překládáno slovem ďábel).
Jestliže se naopak v životě podaří udělit životním silám návratný, vzestupný pohyb, jestliže animus ovládne síly animy, osvobodí se od vnějších věcí. Poznávaje, ale netouží po nich. Jeho síla se tím vymaní z bludu. Nastane stoupavý oběh sil. Lidské Já se vyprostí z pouta se světem a po smrti zůstává živé, protože „zniternění“ životních sil zabrání tomu, aby se rozplynulo ve vnějším světě. Vytvoří naopak centrum života ve vnitřní rotaci monády, nezávislé na existenci těla. Takové Já je bůh, deus, šen. Znak pro šen znamená rozpínat se, působit — zkrátka opak kuej. V nejstarším způsobu psaní byl vyznačován dvojitým meandrovitým zákrutem, který jinak též znamená hrom, blesk, elektrický výboj. Takovéto bytí trvá, dokud trvá vnitřní rotace. Dokáže také z neviditelného místa působit na lidi a nadchnout je pro velké myšlenky a ušlechtilé činy. Tak působí světci a mudrci dávných dob, kteří po tisíce let podněcují a rozvíjejí lidstvo.Zůstává však jedno omezení. Jsou ještě stále bytostmi osobními, a tedy podrobenými účinkům prostoru a času. Také nejsou nesmrtelní, jako není věčné ani nebe a země. Věčná je jen zlatá květina,která vyrašila vnitřním vymaněním ze všech vazeb se všemi věcmi. Člověk, který dosáhl tohoto stupně, transponuje své Já. Není již omezen na monádu, nýbrž přesahuje meze polární duality všech jevů a vrací se k nerozdvojené Jednotě, k Tao. V jejím pojetí je ovšem rozdíl mezi buddhismem a taoismem. V buddhismu je tento návrat do nirvány spojen s úplným vyhasnutím Já, vždyť je přece stejně marné, jako je marný svět. I když si toto vyhasnutí nesmíme vykládat jako smrt, zánik, je to absolutní transcendence. V taoismu je naopak cílem, aby „stopy“ zážitků, možno říci idea osobnosti, byly v ryzí podstatě zachovány. To je ono světlo, jež se životem vrací k sobě a je v našem textu symbolizováno
zlatou květinou.Ještě musíme dodat, jak náš text tlumočí význam osmi znaků Knihy proměn (I-ťing).Znak čen , hrom, to, co vzrušuje, je život, který vyráží z hlubin země, dřevo; počátek každéhopohybu. Znak sün , vítr, hebkost, charakterizuje pronikání, vplynutí sil reality do formy
ideje. Jako vniká vítr do všech prostor, tak sün proniká vším a vytváří „uskutečnění“. Znak li ,
slunce, oheň, jas, hraje v této oblasti světla velkou roli. Sídlí v očích, tvoří ochranný kruh a způsobujeznovuzrození. Znak kchun , země, přijímající, je jeden ze dvou praprincipů, totiž princip jin,uskutečňovaný v silách země. Právě země jako půda přijímá a utváří semena nebes. Znak tuej ,jezero, pára, veselí, je závěrečný stav, totiž na straně jin, a přiřazuje se proto k podzimu. Znak čchien , nebe, tvořivá síla, je uskutečnění principu jang, jenž oplodňuje kun, přijímající bytost. Znak kchan , voda, propastná, je protiklad li, , už svým psaným tvarem. Reprezentuje oblast Eróta, kdežto li oblast Logu. Jako je li sluncem, je kchan měsícem. Svatba kchan a li je tajemný magický děj, který plodí dítě, nového člověka. Znak ken , hora, ztišení, je obrazem meditace, při níž umlká vše vnější, a tím se probouzí zniternění. Ken je proto místem, kde se dotýká smrt s životem, kde se uskutečňuje umírání i rození.
PŘEKLAD KNIHY
TCHAJ-I ŤIN-CHUA CUNG-Č’
I] NEBESKÉ VĚDOMÍ (SRDCE)
Mistr Lü-cu pravil: Je něco, co existuje samo sebou; říkáme tomu smysl (tao). Smysl nemá
jméno ani tvar. Je to jediné bytí, jediný prvotní duch. Bytí a život nemůžeme vidět. Jsou obsaženy ve světle nebe. Světlo nebe nemůžeme vidět, máme je obsaženo ve dvou očích. Dnes chci být vaším průvodcem a odhalit vám tajemství zlaté květiny Velké jednoty, a z ní pak vyložit vše další.Velkou jednotou myslíme to, co nemá nic víc než sebe sama. Tajemství magického života spočívá v tom, že jednáme, abychom mohli nejednat, nelze totiž vše přeskočit a chtít do toho útočiště vniknout rovnou. Řiďme se tedy dávnou zásadou a dejme se do práce na Bytí. Přitom jde o to nesejít na scestí. Zlatá květina je světlo. Jako barvu má světlo? Zlatou květinu berme jako přirovnání. Je to pravá síla transcendentní Velké jednoty. K ní poukazují slova: „Olovo dodává širým vodám všude stejnou chuť.“ V Knize proměn se to říká takto1: „Nebe Jednotou vytváří vodu.“ Právě v tom je skutečná síla Velké jednoty.
Dosáhne-li člověk této Jednoty, bude živ, ztratí-li ji, zemře. Avšak ačkoli člověk žije v síle (jíž je vzduch, prana), sílu (vzduch) nevidí, právě tak jako ryby žijí ve vodě, vodu však nevidí. Člověk umírá, nemá-li k životu vzduch, právě tak jako ryby bez vody hynou. Proto zasvěcení učili lidi, aby se drželi nejzákladnějšího a sledovali jediné, oběh světla a zachovávání jeho centra. Držíme-li se této pravé síly, můžeme si prodloužit dobu života, a pak si pomocí metody „slévání a míšení“ vytvořit nesmrtelné tělo.Práce sledující koloběh světla spočívá zcela v návratném pohybu, kdy shromažďujeme myšlenky (v sídle nebeského vědomí, nebeském srdci). Nebeské srdce leží mezi sluncem a měsícem (to znamená mezi oběma očima).
V Knize o žlutém zámku se říká: „Život lze uspořádat a srovnat na políčko rozlohy jediného
palce v domě rozměru jediné stopy.“ Dům rozměru jedné stopy je obličej. V obličeji políčko velikosti palce: co jiného by to mohlo být než nebeské srdce? Uprostřed čtverečného palce se skví nádhera. V purpurové síni v nefritovém městě bydlí bůh naprosté prázdnoty i živoucnosti. Konfuciáni to nazývají centrem prázdnoty, buddhisté terasou životnosti, taoisté zemí předků anebo žlutým palácem anebo temným průsmykem anebo prostorem prvotního nebe. Nebeské srdce je jako příbytek, světlo je pánem domu. Jak světlo obíhá v návratném kruhu, předstupují proto síly celého těla před jeho trůn, jako když svatý král vybudoval ústřední město a vytvořil základní řád a přispěchají všechny státy zaplatit daň, anebo jako když pán dlí v poklidu a jasu a čeledíni i služky ochotně poslouchají jeho rozkazů a každý koná svou práci.
Proto potřebujete uvést světlo do oběhu; to je nejvyšší a nejpodivuhodnější tajemství. Světlem
pohneme snadno, obtížně je však ustálíme na místě. Necháme-li je dost dlouho obíhat, houstne, krystalizuje;je to pak přirozené tělo ducha. Tento zkrystalizovaný duch se vytváří za devátým nebem. Je tostav, o němž je v Knize zrcadla srdce psáno: „Mlčky letíš k výšinám jitra.“
Konáme-li podle této zásady, nepotřebujeme hledat žádnou jinou metodu, je jen třeba soustředit k tomu všechnu mysl. Kniha Leng-jen2 říká: „Se soustředěnou myslí lze vzlétnut a zrodit se v nebi.“Nebe není vzdálená modrá obloha, nýbrž místo, kde se v domě tvoření vytváří tělesnost. Pokračuje-li se v tomto díle dlouho, vznikne přirozeně mimo tělo i druhé tělo duchovní.Zlatá květina je elixír života (ťin-tam, doslova zlatá kulička, zlaté zrno). Všechny proměny duchovního vědomí závisí na srdci. V něm tkví tajné kouzlo, jež sice působí přesně, ale přece je tak prchavé, že je k němu zapotřebí nejvyšší inteligence a jistoty jakož i nejhlubšího pohroužení a klidu.
Lidé bez této vrcholné inteligence a chápavosti nenajdou způsob použití. Lidé bez tohoto hlubokého pohroužení a klidu nesplní jeho požadavky.V tomto oddílu se vysvětluje původ velkého smyslu světa (tao). Nebeské srdce je zárodečný pupen velkéhoSmyslu. Kdo dokáže setrvat v naprostém klidu, tomu se nebeské srdce zjeví samo. Vzbudí-li někdo tento
pocit a zapůsobí-li přímočaře, vznikne člověk jako původní živá bytost. Tato živá bytost dlí od početí až do narození na pravém místě. Jakmile do jejího zrodu zasáhne jeden jediný tón individuace, její bytí a život se rozejdou na dvě strany. Od této chvíle — nedosáhneme-li nejhlubšího klidu — se již bytí se životem neshledá.Proto v plánu velkého pólu platí: Velká jednota do sebe pojme pravou sílu (prana), semeno, ducha, anima a animu. Pokud se myšlení zcela uklidní, takže člověk vidí nebeské srdce, duchovní inteligence samočinně dospěje k počátku. Toto prvotní bytí ovšem sídlí ve svém pravém prostoru, avšak třpyt světla sídlí ve dvou očích.Proto mistr učí, abychom se vložili do oběhu světla, máme-li zase dosáhnout pravého bytí. Pravé bytí je původní duch. Pravý duch, to je právě bytí a život, a reálná je v něm právě prvotní síla. A právě toto je Veliký smysl. Mistr se pak dále stará, aby lidé neminuli cestu, jež vede od vědomého jednání k nevědomému nejednání.Proto říká: Kouzlo elixíru života používá vědomého jednání, aby se dosáhlo nevědomého nejednání. Vědomé
jednání spočívá v tom, že se světlo reflexí uvádí do oběhu, aby se zjevilo působení nebe. Jestliže se pak zrodí pravé semeno a užijeme správné metody, jak je roztavit a smísit, aby se vytvořil elixír života, potom projdeme průsmykem; vytvoří se embryo, a to se musí rozvíjet zahříváním, krmením, koupelí a umýváním. Tím se přechází do oblasti nevědomého nejednání. Je zapotřebí celého roku této ohnivé periody, než se embryo narodí,svlékne kuklu a přejde z obyčejného světa do světa posvátného.Tato metoda je zcela jednoduchá a snadná. Ale upadáme při ní do tolika prchavých stavů a proměn, že platí rada: Nedospějeme tam naráz, jedním skokem. Kdo hledá věčný život, musí hledat místo, kde původně vzniklo bytí a život.
II] PRVOTNÍ DUCH A VĚDOMÝ DUCH
Mistr Lü-cu pravil: Oproti nebi a zemi je člověk pouhá jepice. Avšak oproti Velkému smyslu
jsou i nebe a země pouhá bublina a stín. Jen původní duch a pravé bytí překonává čas a prostor. Klíčivá síla semene stejně jako nebe a země podléhá zániku, avšak prvotní duch existuje mimo polární protiklady, je místem, z něhož se rodí nebe i země. Jestliže žáci pochopí, jak se dobrat prvotního ducha, překonají polární protiklady světla a tmy a nedlí již ve třech světech3. Toho je však schopen jen ten, kdo spatřil bytí v jeho původní podobě.
Když se lidé vyprostí z matčina lůna, sídlí prvotní duch v onom palcovém čtverečku (mezi
očima), pod srdcem se však usídlí vědomý duch. Toto spodní srdce z masa a krve má tvar velké broskve, kryjí je křídla plic, podpírají je játra a slouží mu útroby břicha. Toto srdce závisí na vnějším světě. Kdyby člověk jeden den nejedl, je srdci nevolno. Ulekne-li se něčeho, srdce se rozbuší, popudíli se něčím, uvázne, stane-li před tváří smrti, zesmutní, spatří-li něco krásného, zaplesá. Avšak tím nebeským srdcem v hlavě nic ani sebeméně nepohne. Ptáš-li se, zdali se nebeské srdce přece nemůže pohnout, tu odpovím: Jak by se mohla pohnout pravá myšlenka na místečku velikosti palce! Pohne-li se přece, není to dobré. Vždyť se hýbe v obyčejných lidech, když umírají, když už se světlo zahustilo a vytvořilo karmické tělo a jeho životní síla se pozvolna vkládá do popudů a pohybů. To je však tajemství, jež se za tisíce let neprozradilo.To dolní srdce je jako silný a mocný vojevůdce, který pohrdá nebeským panovníkem jako slabochem a zmocnil se vedení státu. Jestliže se však podaří opevnit a uhájit hrad Původu, je to, jako kdyby na trůně seděl panovník silný a moudrý. Oči jako dva ministři podporující vší silou panovníka uvádějí světlo do oběhu vpravo a zase zpět vlevo. Je-li tedy ústřední vláda v pořádku, dostavují se všichni odbojní hrdinové s obrácenými kopími a přijímají její rozkazy.Nejvyšším kouzlem k získání elixíru života je voda semene, oheň ducha a země myšlenky. Toto trojí. Co je voda semene? Je to pravá, jediná síla prvotního nebe (erós). Oheň ducha, to je právě světlo (logos). Země myšlenky, to je právě nebeské srdce v ústředním paláci (intuice). Ohně ducha užijeme jako činitele, země myšlenky jako substance, vody semene jako podkladu. Obyčejní lidé si vytvářejí myšlenkou tělo. Tělem není pouze vnější tělo vysoké sedm stop. V těle je i anima. Anima se pojí k vědomí a působí v něm. Vznik vědomí závisí na animě. Anima je ženské povahy (jin) a je substancí 3 Nebe, země, peklo.
vědomí. Pokud se toto vědomí nepřeruší, neustále plodí pokolení za pokolením a tvar i transformace substance se neustále mění.Mimo to však existuje animus, v němž se skrývá duch. Animus sídlí ve dne v očích, v noci pobývá v játrech. Když sídlí v očích, vidí, když pobývá v játrech, sní. Sny jsou pouti ducha všemi devíti nebi a po všech devíti zemích. Kdo je však při probuzení zachmuřený a mdlý, je spoután animou.Animus a tím i udržování koncentrace ducha je tedy ovlivňován koloběhem světla; jím je podrobována anima a pozastavováno vědomí. Metoda dávných mudrců jak uniknout ze světa spočívala právě v tom, že se dokonale roztavily strusky tmy, aby se vše navrátilo k čisté tvorbě. To není nic jiného, než že je
ubráno animě a dodáno plnosti animovi. A kouzelným prostředkem k umenšení tmy a k ovládnutí animy je návratný oběh světla. Když svou práci nezaměříme na obnovení tvořivosti, ale omezíme se jako na kouzelný prostředek na koloběh světla, je tvořivým činitelem právě světlo. Jeho oběhem se vracíme zpět k místu stvoření. Držíme-li se této metody, pak bude semenné vody hojnost, oheň ducha se sám vznítí a země myšlenky se ztuží a vykrystalizuje. A může vzejít posvátný plod. Skarabeus valí svou kuličku a v kuličce vzniká život účinkem nerozdělené práce jeho duchovní koncentrace. Jestliže může embryo vzniknout a vylíhnut se z kukly dokonce v hnoji, cožpak by se nemohlo zrodit tělo v příbytku našeho nebeského srdce, soustředíme-li se na to duchem? Sestoupí-li jediné účinné pravé bytí (logos spojený s žitím) do paláce Tvoření, rozdělí se na anima a animu. Animus je v nebeském srdci. Je povahy světelné, je silou lehkosti a čistoty. Je tím, co získáváme z Veliké prázdnoty, jež je téhož tvaru jako prapočátek. Anima je povahy temné. Je silou tíže a kalu, je vetknuta do tělesného srdce z masa a krve. Animus miluje život, anima hledá smrt. Všechny smyslové choutky a výbuchy hněvu jsou účinky animy, ona je vědomým duchem, který se po smrti živí krví, avšak za života strádá. Temné se vrací k temnému, stejné věci se přitahují. Žák však dovede temnou animu dokonale destilovat, takže se změní v čisté světlo (jang).V tomto oddílu se popisuje role, kterou při vytváření lidského těla hrají prvotní duch a vědomý duch. Mistr říká: Život člověka je jako život jepice a pouze pravé bytí prvotního ducha je s to uniknout koloběhu nebe a
země a osudu eonů. Pravé bytí vychází z nepolární podstaty a nabývá prasíly polarity, čímž přijímá od nebe a země skutečné bytí a stává se vědomým duchem. Prvotní duch získal bytí od otce a matky. Tento prvotní duch byl bez vědomí a bez uvědomění, byl však s to řídit tvořivé procesy těla. Vědomý duch je nám zcela zjevný a velice účinný a dokáže se neustále přizpůsobovat. Je pánem lidského srdce. Dokud dlí v těle, je to animus. Když se s tělem rozloučí, stává se duchem. Když tělo počínalo svou existenci, prvotní duch ještě nevytvořil embryo,v němž by se mohl ztělesnit. Nyní krystalizuje v nepolární volné jednotě. Ve chvíli narození dýchá vědomý duch sílu vzduchu, a tak se stává příbytkem narozeného. Sídlí v srdci.
Od té chvíle je srdce pánem a prvotní duch ztrácí své místo, zatímco vědomý duch získává moc.Prvotní duch miluje klid, vědomý duch miluje pohyb. Při pohybech je stále poután pocity a dychtěním.Ve dne v noci spotřebovává prasemeno, až zcela vyčerpá sílu prvotního ducha. Pak vědomý duch opustí svůj obal a vyjde ven.Kdo většinou činil dobro, zachová si, až dojde k smrti, sílu ducha čistou a jasnou. Ta pak vystoupí horními otvory úst a nosu. Čistá a lehká síla vzduchu stoupá vzhůru a vznáší se k nebi a stává se pětinásobně přítomným stínovým géniem či stínovým duchem.Byl-li však prvotní duch za života zneužíván vědomým duchem k chamtivosti, k třeštění, k žádostem a rozkoším a páchal všemožné hříchy, tu pak je v okamžiku smrti síla ducha kalná a zmatená a vědomý duch vychází z těla spolu se vzduchem dolejším otvorem u ústí břicha. Neboť když je síla ducha kalná a nečistá, krystalizuje dole a klesá do pekla a stane se démonem. Prvotní duch pak nejen ztrácí svou podobu, ale ubývá mu
tím i moci a moudrosti pravého bytí. Proto praví mistr: Pohybovat se, to není dobré.
Kdo si chce uchovat prvotního ducha, musí mu bezpodmínečně nejprve podřídit ducha poznávajícího.Cesta k jeho podrobení vede právě návratným kruhem oběhu světla. Učí-li se člověk koloběhu světla, musí při tom zapomenout na tělo i na srdce. Srdce musí odumřít, duch musí žít. Žije-li duch, začne dech neobyčejným způsobem kroužit. To je to, co mistr považuje za nejlepší ze všeho. K tomu musí člověk působit, aby se duch ponořil do spodku těla (do solárního pletiva). Síla je pak v dotyku s duchem a duch se silou pročistí a krystalizuje.
To je metoda přiložení ruky.
Prvotní duch se v příbytku života časem přemění v Pravou sílu. Tehdy musíme použít metody točení mlýnským kolem, aby se síla destilovala a byl z ní elixír života. To je metoda soustředěné práce. Světlo zde znamená princip kosmu, pozitivní pól, nikoli svítící světlo.
Zde jsou charakterizována čtyři stadia znovuzrození. Znovuzrození (z vody a ducha), to je vznik pneumatického těla v pomíjivém těle z masa a kostí. Je tu příbuznost s myšlenkami Pavlovými a Janovými.Když je perlička elixíru života hotova, může se vytvořit posvátné embryo, naše práce se pak musí zaměřit na zahřívání a vyživování duchovního embrya. To je metoda dokončování.Když je tělo dítěte v plné síle hotové, musí se práce zaměřit na to, aby se embryo narodilo a vrátilo se do Prázdnoty. To je metoda zvednutí ruky od díla.Takové je od nejstarších dob smysluplné pořadí kroků v pravé metodě, jak dospět ke stupni věčně žijícího nesmrtelného génia a světce, a nejsou to jalová slova.Jestliže však práce dospěla až sem, je naprosto ztráveno vše, co náleželo k temnému principu, a tělo se zrodilo do čistého Světla. Proměnil-li se vědomý duch v prvotního ducha, lze teprve říci, že dosáhl nekonečné
proměnlivosti a uniknuv z koloběhu dospěl v šestinásobně6 přítomného zlatého génia. Neužije-li člověk této metody ke svému zušlechtění, jak potom chce uniknout z cesty rození a umírání?

Meditace, 1. stadium
Soustředění světla
  Pětinásobně přítomný génius, v něhož se smrtí následkem temného pudu promění dobrý člověk, je omezen na oblasti pěti smyslů, tedy stále ještě zajat na této zemi. Znovuzrození způsobí, že vstoupí do šesté oblasti, dooblasti duchovní.
21
III] KOLOBĚH SVĚTLA A UDRŽOVÁNÍ STŘEDU
Mistr Lü-cu pravil: „Odkdy je nám zjeveno označení ‚koloběh světla‘? Bylo nám zjeveno ‚Pravým člověkem počátku tvarů‘“ (Kuan-jin-c’eu)7. Necháme-li světlo obíhat v kruhu, krystalizují všechny síly nebe i země, světla i tmy. To jest to, co se označuje jako semenné myšlení anebo jako tříbení síly anebo jako tříbení představy. Když začínáme užívat tohoto kouzla, je to, jako kdyby uprostřed bytí bylo cosi nejsoucího; když pak jsme po čase s prací hotovi a je zde tělo mimo tělo, je to,jako kdyby uprostřed nebytí bylo něco jsoucího. Teprve po stu dní neustálé práce se stává světlo pravým světlem, teprve se stává ohněm ducha. Za sto dní vznikne sám od sebe uprostřed světla bod, pól světla (jang). Pak náhle vznikne perlička semene. Je to, jako kdyby se spojili muž a žena a došlo k početí. Tu musí člověk docela ztichnout a očekávat je. Koloběh světla je etapa ohně.Uprostřed pravznikání je rozhodujícím činitelem zář světla (jang-kuang). V hmotném světě je jím slunce, v člověku jím je oko. Hlavně tato síla, když se zaměří směrem ven (a plyne dolů), způsobuje vyzařování a rozptyl duchovního vědomí. Princip Zlaté květiny proto naprosto spočívá na metodě návratného pohybu.Srdce člověka je ve znamení ohně8. Plamen ohně směřuje vzhůru. Když obě oči pozorují věci ve světě, je to zření obrácené k vnějšku. Když pak člověk zavře oči a zrak obrátí a zaměří dovnitř a pozoruje prostory zemřelých předků, je to zpětná metoda. Síla ledvin je ve znamení vody. Když se pohnou pudy, plyne síla dolů, směřuje navenek a plodí děti. Když ji člověk v okamžiku uvolnění nenechá plynout ven, nýbrž vede ji silou myšlenky nazpět, takže z tavícího kelímku Tvorby proniká vzhůru a osvěžuje a sytí srdce i tělo, je to rovněž zpětná metoda. Platí proto, že smysl elixíru života spočívá naprosto jen na zpětné metodě.
Koloběh světla není pouze koloběhem semeníku jednotlivého těla, nýbrž je přímo koloběhem
pravých tvůrčích formujících sil. Nejde o momentální záblesk fantazijní představy, nýbrž je tu vystižen oběh všech eonů (stěhování duší). Proto každý výdech — v měřítku lidského času — znamená jeden rok, avšak v měřítku dlouhé noci devíti stezek (nových vtělování) znamená jeden výdech sto let. Jakmile člověk vydal jediný tón individuace9, narodí se na svět a do smrti se třeba ani jedinkrát neohlédne nazpět. Síla světla se vyčerpá a vytratí, to pak vede do světa devateré tmy (do nového vtělení).
V knize Leng-jen10 se o tom říká: „Soustředěním myšlenek můžeme vzlétnout, nahromaděním žádostí se zřítíme dolů.“ Jestliže žák málo dbá o myšlenky a příliš dbá o své žádosti a choutky, vydává se cestou k propadlišti. Pravá intuice vzniká jen kontemplací a klidem: k tomu je zapotřebí zpětné metody.
V Knize zastřené harmonie11 se o tom říká: „Osvobození je v oku.“ V Základních otázkách
Žlutého císaře12 se říká: „Semeník lidského těla se musí soustředit do prázdného prostoru nahoře.“
Tento výrok se vztahuje k témuž. Věta poukazuje k nesmrtelnosti a poukazuje také k vysvobození ze světa. To je společný cíl všech náboženství.
Světlo není pouze v těle, ale není také (jen) mimo tělo. Sluncem a měsícem jsou osvěcovány
hory a řeky a veliká země: to vše je také toto světlo. Není tedy jen v těle. Porozumění a ujasnění, poznání a vysvětlení, to vše je rovněž toto světlo a všechny pohyby (ducha) jsou též toto světlo, proto není světlo jen mimo tělo. Světelný květ nebe a země naplňuje všech tisíc prostorů. Avšak světelný květ jednotlivého těla taktéž proniká nebem a obrůstá zemi. Proto, tak jako obíhá kruhem světlo, jsou proti sobě jsou zde postaveny dva póly duše, logos (srdce, vědomí), jemuž odpovídá znak ohně, a erós (ledviny,sexualita), jemuž odpovídá znak vody. „Přírodní“ člověk ponechává obě síly působit směrem navenek (intelekt a akt plození), a tím se vyčerpají. Zasvěcený je obrací dovnitř a uvádí je do kontaktu, v němž se navzájem
oplodní a zplodí duševní tělo bez krve, a tudíž silné duchovní tělo. Znak ke, který překládáme slovem individuace, je psán symbolem „síly“ umístěným do „rámečku“. Znamená
tedy formu entelechie přetvořenou do monády. Je to uvolnění jedné jednotky síly a její obalení zárodečnými silami, jež působí k jejímu ztělesnění. Podle představy vyznavačů tohoto učení je tento proces doprovázen znějícím tónem. Empiricky vzato je to proces početí lidského zárodku. Od toho okamžiku pokračuje nepřetržitý „vývoj“,neustálé „zbavování“, až porodem vyjde na světlo individuum. Potom jde vše automaticky dále, až je vyčerpána síla a přichází smrt. s ním zároveň v koloběhu nebe i země, hory a řeky. Zapustit semeník květu v lidském těle nahoře v oku, to je mocný klíč k lidskému tělu. Pamatujte na to, děti! Nepěstujete-li jediný den meditaci,prchá vám toto světlo bůhvíkam. Oddáte-li se i jen na čtvrthodinku meditaci, můžete tím vyřídit deset tisíc eonů a tisíc narození. To je kouzelný prostředek, mocnější nad všechno pomyšlení.Když se však člověk dá do práce na svém bytí, musí pronikat od zjevného k hlubinnému, od hrubého k jemnému. Vše záleží na tom, aby nepřestával. Začátek a konec práce musí spadat vjedno.Mezitím samozřejmě přijdou chladnější i vřelejší okamžiky. Cílem však musí být, aby se dosáhlo výšin nebe a hlubin moře. Až když už všechny metody připadají snadné a samozřejmé, teprve pak jsme vše zvládli.Všichni světci si navzájem sdělovali, že nic není možné bez kontemplace (ťan-čao, zrcadlení);Když řekl Kchung-c’: „Dovést poznání k cíli,“ anebo to Šakja nazval „zřením srdce“, anebo Lao-c’„vnitřním zřením“, znamená to vždy totéž.
O zrcadlení ovšem může mluvit kdekdo, ale nezvládne je, jestliže neví, co to slovo znamená. Co má být zrcadelním odraženo, je vědomé srdce, to se musí vrátit k výchozímu bodu, kde se ještě nezjevil formující duch. Našemu šest stop vysokému tělu se musíme snažit najít tvar, jaký mělo před počátkem nebe a země. Jestliže dnes lidé ztráví v meditaci jen hodinu nebo dvě a pozorují pouze své nynější vlastní tělo a říkají tomu zrcadlení (kontemplace), jakpak by z toho mohlo něco vzejít?Zakladatel buddhismu i zakladatel taoismu učili, že si člověk má hledět na špičku nosu. Tím nemyslili, že má ke špičce nosu upírat myšlenky. Ani tím nemyslili, že zatímco by oko pohlíželo na špičku nosu, myšlenky by se měly soustředit na žlutý střed. Kam se zaměří oko, tam se zaměří i srdce.Jakpak by se mohlo zaměřovat zároveň vzhůru (na žlutý střed) a dolů (na špičku nosu), anebo mířit střídavě hned vzhůru, hned dolů? To vše by znamenalo plést si prst ukazující k měsíci s měsícem. Co se tím tedy vlastně myslí? Slova „špička nosu“ jsou zvolena velmi vhodně. Nos může očím sloužit za ukazatele směru. Kdo nemíří pohledem podle nosu, ten buď vyvalí oči a hledí do dálky,takže nevidí nos, anebo sklopí víčka, až se oči zavřou a také nevidí nos. Ale otevírá-li oči příliš, dělá tu
chybu, že se upírá k vnějšímu světu, který ho snadno rozptýlí. Když je příliš zavírá, dělá tu chybu, že mu utíkají dovnitř, a pohrouží se snadno do snění. Když však spustí víčka právě na polovic, vidí právě dobře špičku nosu. Proto ji má za vodítko. Záleží jen na tom sklápět víčka správným způsobem a dovolit světlu, aby nám do očí zářilo samo, aniž se namáháme sami do nich světlo uvádět. Pohled na špičku nosu slouží jen na počátku vnitřního soustředění k tomu, aby se oči zahleděly správným směrem, abychom se zaměřili na správnou linii, potom už toho není třeba. Asi tak, jako když zedník zavěsí olovnici. Když ji zavěsil, zařídí podle ní svou práci, ale pak se už o olovnici neustále nestará a pořád se na ni nedívá.Fixující kontemplace je běžná budcdhistická metoda a nebyla nikdy žádným tajemstvím.Upřeme obě oči na špičku nosu, pohodlně se zpříma posadíme a upneme srdce na střed uprostřed podmínek (nehybný bod v prchavém reji jevů). V taoismu se nazývá žlutým středem,v buddhismu centrem uprostřed podmínek. Obojí je totéž. Neznamená to nutné střed naší hlavy. Jenom
se nám radí, abychom soustředili mysl k bodu ležícímu uprostřed mezi očima. Pak začínáme správně.Světlo je substance pohyblivá. Upneme-li mysl k místu mezi očima, světlo nám do nich vniká samo.Nemusíme mít ani zvlášť úporně na zřeteli Palác středu. V těchto několika větách je řečeno to nejdůležitější.„Centrum uprostřed podmínek“ je označení velice výstižné. Centrum je všudypřítomné, je v něm zahrnuto vše, vztahuje se k impulsu všeho Tvoření. Podmínky jsou pak vstupní bránou. Splnění podmínek totiž otvírá vchod, nic dalšího však s neúprosnou nutností nenavozuje. Spojení těhto dvou slov má význam značné volný a zároveň přesný.Fixující kontemplace je nezbytná, pomáhá upevnit osvícení. Jen při tom nesmíme strnule sedět, když v nás okolní svět probudí myšlenku, nýbrž musíme sledovat, kde se myšlenka nachází, kde vznikla, kde hasne. Sledovat a domýšlet každou prchající myšlenku dál a dál by však nevedlo k žádnému konci. Člověk se musí upnout jedině na bod, kde ona myšlenka vznikla, a nesmí pátrat mimo tento bod; neboť není možné najít srdce (vědomí), tedy dostat se vědomím mimo vědomí. Stav  Metoda fixující kontemplace (č’-kuan) je meditační metoda buddhistické školy Tchien-tchaj. Střídá uklidňování pocitů dechovými cviky a kontemplaci. V následujícím textu se přejímají některé její metody. „Podmínkami“
se rozumí situace, „okolní svět“, který v součinnosti s „příčinami“ (jin) uvádí do pohybu koloběh marnosti.„Centrem podmínek“ je doslova „nehybný pól v prchavém reji jevů“.
obou srdcí se zároveň snažíme uvést do klidu, to je správná kontemplace. Co tomu odporuje, je špatná kontemplace. Ta nevede k cíli. Jestliže nám pak stále a nepřetržitě myšlenky utíkají, zarazme je a začněme s opravdovou kontemplací. Kontemplujeme a opět začneme fixovat. Kontemplace je světlo.Kontemplace bez fixace je světlo bez koloběhu. Nezapomínejte na to!
Obecným smyslem tohoto oddílu je, že pro koloběh světla je důležité udržovat střed. V tomto jeho posledním úseku se mluvilo o tom, že lidské tělo je velice cenným statkem, je-li jeho pánem prvotní duch. Je-li však využíváno vědomým duchem, způsobuje to, že je prvotní duch ve dne v noci rozptylován a vypotřebováván. Když se zcela vyčerpá, tělo zemře. Líčí se pak metoda, jak podrobit vědomého ducha a ochránit prvotního ducha: To je nemožné, nezačneme-li tím, že navozujeme koloběh světla. Asi tak jako když chceme stavět nádherný
dům, musíme pro něj nejdříve nalézt pěkný podklad. Je-li podklad pevný, tu se teprve můžeme pustit do práce a hluboko zabudovat pevné základy zdí a stavět pilíře a zdi. Nezabudujeme-li základy takto, cožpak lze vystavět dům? Metoda péče o život je právě taková. Oběh světla lze přirovnat k podkladu stavby. Je-li fundament pevný, je na něm možno rychle stavět. A udržujeme-li ohněm ducha zlatý střed, budování našeho pravého bytí pokračuje jako práce na stavbě. Mistr proto ozřejmuje metodu, jak přistupovat k péči o život a radí lidem,
aby se oběma očima dívali na špičku nosu, přimhouřili víčka, hleděli do nitra, klidně seděli s tělem vzpřímeným a srdce upjali k centru uprostřed všech podmínek.Upínáme-li myšlenky k místu mezi oběma očima, způsobujeme tím, že vniká světlo. Poté duch (čchi) houstne, krystalizuje a umisťuje se do centra mezi všemi podmínkami. Centrum mezi podmínkami, to je pevné dno elixíru, místo pro sílu (solární pletivo).Mistr to vyjadřuje tajemně řka: Na počátku práce musíme sedět v klidné místnosti, tělo ať je jako suché dřevo, srdce ať je jako vychladlý popel. Přimhuřme víčka obou očí a hleďme do nitra a očišťujme srdce, umývejme
mysl, zanechme rozkoší a opatrujme semeno. Denně usedejme se zkříženýma nohama k meditaci. Počkejme na okamžik, až se zpevní, zkrystalizuje sluchová schopnost ucha, až se umenší chuťový vjem jazyka, tj.přiložíme jazyk k patru; ustálíme dech a upneme myšlenky na temnou bránu. Kdybychom dech napřed ustálili,hrozí nám, že se nám ucpe nos a budeme mít obtíže s dýcháním. Když přivřeme oči, zaměříme pohled k bodu na hřbetu nosu, který leží necelého půl palce pod průsečíkem zrakové přímky, tam, kde je na nose malý hrbolek.
Pak začneme soustřeďovat myšlenky, ucho udává rytmus dechu, tělo i srdce dlí v poklidu a v harmonii. Světlo očí musí zářit klidně a dlouho, nesmí podléhat ospalosti ani se rozptylovat. Oko nehledí k vnějšku, spustí trochu víčka a svítí do nitra. Svítí na ono místo. Ústa nemluví a nesmějí se. Sevřeme rty a dýcháme zhluboka. Dech setrvává na místě. Nos nevsává žádné vůně. I čich setrvává na místě. Celé srdce střeží nitro. Je soustředěno na místě. Myšlenky nezalétají ven, pravé myšlenky setrvávají. Jsou-li myšlenky setrvalé, je trvalé i semeno; je-li
semeno trvalé, je trvalá i síla; je-li síla trvalá, stává se trvalým i duch. Duch je myšlenka, myšlenka je srdce,srdce je oheň, oheň je elixír. Hledíme-li na nitro takto, pak se bezpočtukrát zázračně otevřou i zavřou brány nebe.Avšak nezrytmizujeme-li dech, nemůžeme proniknout do žádného hlubšího tajemství.Když žák začíná a neumí upnout myšlenky na místo mezi očima, když oči zavře, avšak sílu srdce nevynaloží na to, aby přehlédlo prostor síly, má to pravděpodobně tu příčinu, že dýchá příliš hlasitě a prudce, a tím si způsobuje další nesnáze, protože tělo a srdce jsou stále ještě zaměstnány tím, aby násilně potlačovaly vzdouvající
se sílu a palčivý dech.Jestliže pouze upneme myšlenky k oběma očím, avšak duch nekrystalizuje v solárním pletivu (v centru mezi podmínkami), je to, jako kdybychom vešli do předsíně, ale nevstoupili ještě do pokoje. Tu pak nemůže vzplanout oheň ducha, síla zůstává studená a stěží může vydat opravdový plod.Mistr má proto obavu, že lidé pouze úporně upnou myšlenky k nosu, ale nepomyslí na to upnout představy k místu síly; proto užil přirovnání o zedníkovi používajícím olovnice. Zedník ji používá, aby viděl, zdali staví zeď kolmou nebo šikmou, provázek mu tedy slouží za vodítko; když zjistil správný směr, může se pustit do
práce. Avšak pracuje na zdi, nikoli na olovnici, to je jasné. Z toho je vidět, že soustředění myšlenek mezi oči má jen ten smysl, jaký má pro zedníka olovnice. Mistr na to vždy znovu upozorňuje, neboť se obává, že by jeho radám nebylo rozuměno. A když žáci pochopí, jak musí přikládat ruku k dílu, obává se, že by mohli práci přerušit,a proto opakuje vždy znovu: „Až po důsledné práci je za sto dní světlo pravé; teprve pak se můžeme dát do díla s ohněm ducha.“ Postupuje-li tedy člověk soustředěně, sám po stu dní ve světle vznikne bod pravého tvůrčího světla (jang). Žáci to musí zkoušet s upřímným srdcem.

IV] NÁVRATNÝ OBĚH SVĚTLA A REGULACE RYTMU DECHU
Mistr Lü-cu pravil: Člověk se musí rozhodnout se soustředěným srdcem a nehledat úspěch; potomse úspěch dostaví sám. V první etapě se člověk dopouští hlavně dvou chyb: buď nemá dost elánu,je netečný, anebo se rozptyluje, je roztěkaný. Od toho si však lze odpomoci: nesmíme do dechu příliš vkládat srdce. Dech vychází ze srdce14. Co vychází ze srdce, je dech. Nakolik se srdce vzruší, natolik velké síly nabude dech. Síla dechu vyvolává změny v činnosti srdce. Ubíhají-li naše představy příliš rychle, zmocňují se nás bezděky fantazie, jež jsou vždy doprovázeny změněným dýcháním, neboť tento vnitřní dech a zevní dech spolu souvisejí jako tón a ozvěna. Denně vdechneme a vydechneme bezpočtukrát a stejně bezpočtu máme fantazijních představ. A tak jasnost ducha uniká, jako usychá dřevo a umírá popel.
Nemáme tedy mít představy? Bez představ nelze být. Nemáme dýchat? Bez dýchání nelze být.
Nejlepším prostředkem je učinit si z nemoci lék. Protože srdce a dech spolu souvisí, musíme oběh světla sladit s rytmem dechu. K tomu je zapotřebí především světla z uší. Světlo očí je sdružené světlo slunce a měsíce přijímané zvenčí. Světlo v uších je sdružené světlo slunce a měsíce přijímané zevnitř. Je to semeno čili světlo v krystalické formě. Obojí světlo má týž původ a liší se jen pojmenováním.Pochopení (ucho) a jasnost (oko) je tudíž jedno a totéž působící světlo.Když usedneme, sklopíme trochu víčka a použijeme očí, abychom si udali směr, a světlo pakpřemístíme dolů. Když se nám ho nedaří přemístit dolů, soustředíme srdce na to, aby poslouchalo dech. Vdech a výdech nesmí být slyšitelný. Co slyšíme, je jen to, co nemá tón. Je-li přece slyšet nějaký tón, je dech hrubý a povrchní a ještě se nezjemnil. Musíme pak odlehčit a zmenšit srdce. Čím víc mu polevíme, tím bude menší — čím menší bude, tím bude klidnější. Pojednou bude tak tiché, jako kdyby ustalo bít. Pak se dostaví pravý dech a poznáme skutečnou povahu srdce. Je-li srdce jemné, je dech jemný, neboť každému pohybu srdce odpovídá síla dechu. Je-li dech jemný, je srdce jemné, neboťkaždý pohyb dechu působí na srdce. Chceme-li ustálit srdce, dbejme nejprve na sílu dechu. Na srdce
nemůžeme působit přímo. Proto se snažme zacházet s dechem; tomu říkáme udržování soustředěné síly dechu.Chápete tedy, učedníci, podstatu pohybu? Pohyb lze vyvolat vnějšími prostředky, je to jen jiný způsob jeho ovládání. Srdce třeba můžeme rozbušit během. A nemůžeme je snad soustředěným klidem utišit? Velcí světci, kteří poznali, jak se vzájemně ovlivňují srdce a dech, vymyslili co nejjednodušší výklad k užitku budoucím pokolením.
V Knize elixíru15 se o této otázce říká: „Slepice může z vajec vysedět kuřata, protože její srdce
stále naslouchá.“ To je důležitá magická věta. Příčinou, proč může slepice vysedět kuřata, je síla tepla.Síla tepla však může zahřívat jen skořápky, nemůže proniknout dovnitř vajec. Proto slepice vede tuto sílu dovnitř srdcem. Pomáhá si sluchem. Pomocí sluchu soustřeďuje k úkolu i celé své srdce. Pronikne-li srdce, pronikne i síla a mláděti se dostane síly tepla a ono ožije. Proto slepice, i když nejednou vejce opustí, přece stále naklání ucho, aby slyšela: koncentrace ducha není tedy přerušena. Protože není přerušena koncentrace ducha, trvá ve dne v noci nepřerušené síla tepla a duch se probouzí k životu. Působí se na probuzení ducha, neboť srdce zprvu zemřelo. Když dá člověk zemřít srdci, probouzí se k životu prvotní duch. Usmrtit srdce neznamená nechat je uschnout a odumřít, nýbrž znamená to, že jej učiníme nedílnou a soustředěnou jednotou.Buddha pravil: „Upneš-li srdce k jednomu bodu, pak ti není nic nemožného.“ Srdce se nám snadno rozuteče, proto je musíme soustředit silou dechu. Dech snadno hrubne, proto jej musíme srdcem zjemňovat. Činíme-li tak, cožpak by se nám nepodařilo upevnit je?S oběma chybami, s netečností a s roztěkaností, musíme bojovat klidnou prací, konanou denně bez přerušení; pak se úspěch určitě dostaví. Když člověk při meditaci nesedí, bývá často, aniž to pozoruje,lecčím rozptylován. Uvědomit si, že jsem rozptylován, to je mechanismus, jak roztěkanost odstranit.Netečnost, které si člověk není vědom, a netečnost, které si je vědom, jsou si vzdáleny na tisíc mil. Neuvědomělá netečnost je vskutku tupost, uvědomělá netečnost není úplná netečnost, neboť je v ní přece cosi jasného. Roztěkanost spočívá v tom, že je duch rozptylován, netečnost spočívá v tom,
že se duch dosud nevyčistil. Roztěkanost napravujeme mnohem snáze než netečnost. Je tomu podobně jako při nemoci: cítíme-li bolesti a svrbění, můžeme je nějakou medicínou odstranit; netečnost je však jako nemoc, při které nic necítíme. V roztěkaností se přece můžeme soustředit, zmatek lze urovnat, avšak netečnost a apatie je tupá a temná. Roztěkanost a zmatenost se přece jen vrací k určitému místu,avšak při lenivé netečností a apatii je činná jen anima. Při roztržitostí je ještě přítomen animus, ale při apatické otupělosti vládne pouhá tma. Je-li člověk při meditaci ospalý, je to způsobeno netečností.Tuto netečnost můžeme zahánět jedině regulováním dechu. Ačkoli dech vnikající a vycházející nosem
a ústy není pravý dech, přece jen se spolu s ním vyvolává i pohyb pravého dechu.
Když sedíme, musíme srdce udržovat v klidu a soustřeďovat sílu. Jak lze srdce uklidnit? Dechem.Vdechu a výdechu si smí být vědomo jedině srdce, nesmíme mu naslouchat ušima. Dech je jemný, když jej neslyšíme, a jestliže je jemný, je čistý. Jestliže dech slyšíme, má sílu hrubou, a jestliže hrubou, tedy kalnou, a je-li kalná, vzniká otupělost a apatie a na člověka padá ospalost. To je zcela přirozená zákonitost.

Meditace, 2. stadium
Počátek znovuzrození v prostoru síly
Je však třeba vědět, jak srdce při dechu správně užívat. Musíme ho užívat, aniž ho užíváme.
Smíme jen zcela tiše nechat dopadnout světlo na sluch. Tato věta má tajemný smysl. Co to znamená nechat světlo někam dopadnout? Myslíme tím paprsky světla svých očí. Oko hledí dovnitř, a nikoli ven. Vnímat jas, aniž pohlížíme do vnějšího prostoru, znamená hledět dovnitř, do nitra; nejde ovšem o to, že bychom skutečné do nitra viděli. Co znamená sluch? Znamená to slyšet světlo v uších. Ucho naslouchá nitru, aniž naslouchá zvukům zvenčí. Naslouchat nikoli vnějším zvukům, vnímat jas, to znamená naslouchat nitru. Nejde o to, že bychom snad skutečně z nitra něco slyšeli. Při takovém naslouchání slyšíme pouze, že zde není žádný zvuk, při takovém hledění vidíme pouze, že zde není žádný tvar. Nestačí však, že oko nehledí do vnějšího světa a ucho nenaslouchá vnějšímu světu, že se zavřou a mají tendenci se propadat dovnitř. Pouze když hledíme do nitra a nasloucháme nitru, netrčí orgán zraku či sluchu ven a ani se nepropadá dovnitř. Tímto způsobem se odstraní netečnost a apatie.To je spojení semena se světlem slunce a měsíce.Jsi-li z netečnosti ospalý, vstaň a trochu se projdi. Až se ti duch vyjasní, opět usedni. Nejlepší bude, když ráno posedíš nad zapáleným kadidlem, než dohoří. Odpoledne tě vyrušují lidské záležitosti a upadneš snadno do netečnosti. Ale nemusíš se spoléhat jen na kadidlo. Je třeba jen odsunout stranou všechny zmatky a nějakou dobu zcela klidně sedět. Časem se ti podaří, že už nebudeš upadat do netečnosti
a usínat. Hlavní myšlenkou tohoto oddílu je, že k oběhu světla je nedůležitější regulování dechu. Čím dále práce pokračuje, tím závažnější poučky se k ní podávají. Žák musí při oběhu světla uvést do souladu srdce a dech, aby předešel nesnázím způsobovaným netečnosti a roztěkaností. Mistr se obává, že žák sedě zavře oči a upadne do fantastických představ, a srdce se mu tím rozbuší a půjde těžko řídit. Proto nabádá, abychom počítali dech, ustálili
myšlenky srdce a zabránili tak, aby síla ducha vyprchávala.Protože dech vychází ze srdce, je nevyrovnaný dech způsoben nepokojem srdce. Je třeba vydechovat a vdechovat zcela zvolna a zlehka, takže je dech uchu neslyšitelný a jen srdce počítá vdechy a výdechy. Zapomene-
li je srdce počítat, je to znamení, že se srdce vychýlilo kamsi mimo. Pak je třeba srdce podržet. Když ucho pozorně nenaslouchá a oči nehledí na hřbet nosu, je to také tím, že nám srdce vybočilo anebo že usínáme. To je znamením, že nás přepadá zmatenost a apatie, a musíme uvést do pořádku semenného ducha. Jestliže při přimhouření oka a zaměření zraku na nos úplně nezavřeme ústa a nedáme zuby k sobě, stane se rovněž snadno, že
nám srdce utíká; musíme honem zavřít ústa a zatnout zuby. Pět smyslů se řídí srdcem a duch musí přibrat na pomoc sílu dechu, aby uvedl srdce a dech do souladu. Na to je denně zapotřebí nanejvýš několika čtvrthodinek práce a srdce s dechem se samy dostanou do správné součinnosti a souladu; potom už ani nemusíme počítat a dech funguje sám zcela rytmicky. A dýchá-li se rytmicky, ty vady, netečnost i roztěkanost, zmizí časem samy.
V] CHYBY PŘI NÁVRATNÉM OBĚHU SVĚTLA
Mistr Lü-cu pravil: Vaše práce se pozvolna vrší a zraje, avšak než dospěje do stavu, kdy člověk
trčí jako suchý strom před balvanem, číhá ještě mnoho možností omylů a já bych je chtěl připomenout.Nevhodné postoje k dílu poznáme, teprve když je sami zažijeme. Chci zde o nich pohovořit. Můj směr se liší od směru buddhistické jógy (čchan-cung)16 tím, že každý krok v něm má své ověřovací znamení.Pohovořím nejdříve o chybách, a potom přejdu k výkladu ověřovacích znamení.Když se člověk chystá provést rozhodnutí, musí předem dbát, aby se pustil do díla v pohodlném,uvolněném stavu. Nesmí chtít na srdci příliš mnoho. Musí pečovat, aby si síla a srdce zcela automaticky odpovídaly. Tím teprve nabude klidu. Až v tomto klidném stavu správně vnímá a nalézá pravé místo koncentrace dechu a ducha. Nesmí se posadit jako k vyřizování nicotných záležitostí, čili nemá mít na mysli nic jalového. Všechny zápletky musí odložit stranou a být naprosto suverénní a nezávislý.Také nesmí přespříliš myslit na správné provedení. Když vynakládá přespříliš námahy, hrozí neúspěch.Neříkám, že by neměl vynaložit žádnou námahu, avšak správné jednání je něco uprostřed mezi jednáním a nejednáním; když záměrně dosáhneme jakési nezáměrnosti, pak jsme k věci přistoupili
správně — klidně a vyrovnaně. Suverénně a hladce, samozřejmým způsobem.Dále pak se nesmíme dát upoutat světem: Omamným světem, v němž provozuje své rejdy pět druhů temných démonů. Svět zaujme člověka např. tehdy, když má po fixaci mysl jako suchý strom a
mrtvý popel a je v ní málo jarního světla a života. Člověk tak upadá do světa temnot. Síla je v něm chladná, dech těžký a objeví se spousta přízraků zimy a odumírání. Když to trvá dlouho, stává se netečným jako dřevo nebo kámen.Také se nesmíme dát svést desetitisícerými zápletkami myšlenek. To se stává, když nás poté, co jsme se dostali do stavu klidu, bez přestání náhle napadají všemožné spojitosti. Chceme se jich zbavit, ale nemůžeme, člověk je sleduje a jako by se mu jimi ulehčovalo. Přestává tak být pánem myšlenek a stává se jejich sluhou. Prodlévá-li při nich dlouho, upadá do světa žádostí a marnosti. V nejlepším případě se dostaneme do nebe, v nejhorším mezi liščí duchy17. Takový liščí duch se také dokáže na proslulých pohořích lecčím obírat, užívat větru a měsíce, květin a ovoce, těšit se korálovými
stromy a klenotnou trávou. Ale když se tak baví tři sta neb pět set let anebo v nejlepším případě pár tisíc let, je po všem a zase se přerodí do světa zmatků.Podle čínské lidové víry mohou získávat elixír života i lišky; nabývají tím možnosti proměňovat se v lidi.
Podobné přírodní démony zná i západní mytologie.
To vše jsou samá scestí. Známe-li scestí, můžeme pátrat po ověřovacích znameních.
Smyslem tohoto oddílu je upozornit na možná scestí při meditaci, abychom se dostali do prostoru síly a ne do pekla fantazie. Fantazie je světem démonů. Tak je tomu např., když se člověk posadí a hledí do plamínku světla nebo se mu zjevují pestré barvy, anebo vidí blížit se bódhisattvy a bohy a má různé podobné vidiny.Anebo když úplně nedoladil a nesjednotil sílu a dech, když voda z ledvin nemůže vzhůru, ale tlačí se dolů, prasíla stydne a dech těžkne, pak nestačí mírná síla světla velké země a člověk upadá do světa jalové fantazie.Anebo když se při dlouhém sedění vyrojí celá hejna představ, člověk je chce zadržet, ale nejde to; nechá se jimi
vléci a je mu jakoby lehčeji: potom rozhodně nelze pokračovat v meditaci, nýbrž musíme vstát a chvilku se projít, až se síla a srdce zase dostanou do souladu; potom teprve můžeme zas usednout k meditaci. Při meditaci musíme mít jakousi vědomou intuici, jejíž pomocí cítíme, že se síla a dech sjednotily v poli elixíru, že se začíná nejasně probouzet vlahý pocit náležící k pravému světlu; tehdy jsme nalezli správný prostor. A když jsme nalezli správný prostor, je zažehnáno nebezpečí, že upadneme do světa marných žádostí anebo temných démonů.
VI] OVĚŘOVACÍ ZÁŽITKY PŘI NÁVRATNÉM OBĚHU SVĚTLA
Mistr Lü-cu pravil: Cestu si můžeme ověřovat mnohými zážitky. Nesmíme se spokojit s malými nároky, musíme se povznést k myšlence, že všechny živé bytosti musí být spaseny. Nesmíme být lidmi lehkého a ledabylého srdce, nýbrž musíme se snažit, abychom svá slova potvrdili činy.Pociťuje-li duch setrvávající v klidu neustále a nepřetržitě velkou radost, jako by byl opojen anebo jako by se právě vykoupal, je to znamením, že je světlý princip v celém těle v harmonii; tu se začíná rozvíjet zlatá květina. Když jsou pak všechna okna tichá, stříbrná luna stojí uprostřed oblohy a máme pocit, že velká země je světem světla a záře, je to příznakem, že se tělesné srdce otvírá jasu. Toje znamení, že zlatá květina rozkvétá.Cítíme se potom v celém těle pevní a silní, takže se nebojíme bouře ani mrazu. Věci, jež ostatní lidi znepokojují, nemohou nám, jestliže nás potkají, zkalit jas semenné síly. Žluté zlato nám plní dům,
schody jsou z bílého nefritu. Zkažené a smrduté věci, dotčeny dechem skutečné síly, jsou zase čerstvé.Z rudé krve je mléko. Z rozpadajícího se masa je ryzí zlato a drahokam. To je znamení, že zlatá květina krystalizuje.
  Tento odstavec vykazuje zřetelný vliv buddhismu. Pokušení, o kterém se zde píše, spočívá v tom, že člověk bude své fantazie považovat za skutečnost a propadne jim.
V Knize o úspěšné kontemplaci (Čchüan-ťing) se říká: „Slunce zapadá do širých vod a vznikají
kouzelné obrazy stromořadí.“ Západ slunce znamená, že se do chaosu (do světa jevů, do inteligibilního světa) kladou pevné základy: to je stav bez pólů (wu-ťi). Nejvyšší dobro je jako voda, čisté a bez poskvrny.Je pánem nad velkou polaritou, bohem vystupujícím ve znamení otřesů (čen).19 Znakem pro otřes je háj, proto ten obraz stromořadí. Stromy v sedmi řadách znamenají světlo ze sedmi otvorů těla (nebo sedmi oken srdce). Směr tvoření míří k severozápadu. Kdyby se odchýlil o kousek dál, zeje tam propast. Slunce zapadající do širých vod je obraz tvorby a propastna. Propastno směřuje k půlnoci (myš, c’, sever). Za zimního slunovratu je hrom (čen) zcela skryt a zasut v nitru země. Teprve když dojde na znamení otřesů, vystoupí pól světla opět nad zemi. To je obraz sedmerého stromořadí.Ostatní si lze domyslit.
Meditace, 3. stadium
Vzbuzení duchovního těla k samostatné existenci
Druhý oddíl naznačuje, jak se na tento podklad kladou základy. Veliký svět je jako z ledu, jako
skleněný šperk. Lesk světla pozvolna krystalizuje. Vznikne proto vysoká terasa a na ní se časem zjeví Buddha. Zjeví-li se zlatá bytost, kdo jiný by to mohl být než Buddha? Neboť Buddha je zlatý světec velikého osvícení. Zažít tento zjev je velkým potvrzením správné cesty.
Jsou pak tři další ověřující prožitky, jež můžeme zakusit. První prožitek je, že když se pohřížíme
do stavu meditace, tu jako by duch sestupoval do údolí.Tu slyšíme, jako by lidé mluvili ze vzdálenosti několika set kroků, ale každého z nich slyšíme zcela zřetelně. Hlasy však zní jako ozvěna v údolí. Stále je slyšíme, sebe však neslyšíme vůbec. Tomuto jevu se říká „Duch nacházející se v údolí“.Někdy zažijeme toto: Jakmile jsme v klidu, vyšlehne v očích světlo, takže je najednou všechno světlé, jako bychom se octli v jakémsi oblaku. Když otevřeme oči a hledáme své tělo, už jej nenalézáme.Tomu se říká „Rozjasnilo se v prázdné komůrce“. To je velice příznivé znamení.Anebo když člověk sedí v meditaci a hmotné tělo se mu počne lesknout jako hedvábí nebo nefrit.Sedění začne být obtížné, jako by nás něco zvedalo vzhůru. Tomu se říká „Duch se vrací a naráží na nebe“. Časem se nám zdá, jako bychom se opravdu zvedali.Všechny tyto tři zážitky je možno zakusit. Vše však ani nelze vypovědět. Podle toho, čím ječlověk nadán, zjeví se každému jiné věci. Když však pocítí zážitky, o kterých jsme se právě zmínili, je to znamení, že má dobré vlohy. S těmito věcmi je tomu podobně, jako když pijeme vodu. Člověk sám pozná, zdali je voda teplá nebo studená. I tyto zážitky musí sám okusit a přesvědčit se, teprve potom získá opravdovou zkušenost.
VII] ŽIVÉ UMĚNÍ KOLOBĚHU SVĚTLA
Mistr Lü-cu pravil: Jestliže se nám pozvolna podaří uvádět do pohybu koloběh světla, nesmíme přitom zanechat svého obvyklého povolání. Staří říkávali: Když nám připadla nějaká práce, musíme se jí ujmout, když se nás týkají nějaké věci, musíme je důkladně poznat. Když správným promýšlením uvedeme své záležitosti do pořádku, není světlo obstaveno vnějšími věcmi, ale otáčí se podle vlastního zákona. Tímto způsobem lze uvést do chodu dokonce i neviditelný oběh světla, tím spíše pravý skutečný oběh světla, který se už zjevně projevil.
Je-li někdo v běžném životě trvale schopen reagovat na věci reflexně, aniž do toho míchá myšlenky na jiné a na sebe, pak se za daných okolností oběh světla sám uvede do pohybu. To je první tajemství.Když se člověk časně z rána oprostí ode všech zmatků a může půlhodinku nebo dvě meditovat a dokáže se pak čistě objektivním, reflexním způsobem zaměstnávat všemi pracemi a všemi vnějšími záležitostmi a když v tom pokračuje bez přerušení, má je za dva za tři měsíce všechny vyřízeny a hotovy,jako by z nebe spadly a samo nebe potvrdilo tento přístup.Předcházející oddíl pojednává o blažených nivách, na něž člověk vstoupí, když mu práce úspěšně pokračuje.Má žákovi ukázat, jak se má příhodněji zařídit v denní práci, aby mohl doufat, že brzy dosáhne elixíru života. Jak to, že Mistr mluví právě teď o tom, že se nemáme vzdávat svého občanského povolání? Téměř by se mohlo zdát, že Mistr chce zabránit tomu, aby žák elixír života brzy získal. Zasvěcený odvětí: ó nikoli! Mistr má
obavu, že žák dosud nenaplnil svou karmu, a proto k němu promlouvá takto. Jakmile se už s prací dospělo na blažené nivy, je srdce jako vodní zrcadlo. Jaké věci přicházejí, takové ukazuje. Když se věci vyřídí, duch a síla se opět samy sjednotí a nedají se vyrušovat vnějšími věcmi. To má na mysli Mistr, když říká: Člověk se musí naprosto vyvarovat toho, aby do věcí míchal myšlenky na jiné a na sebe. Když se už žák dokáže upnout správnými
myšlenkami k prostoru síly, nepotřebuje už uvádět světlo do rotace a světlo rotuje samo. Jestliže však světlo rotuje, vytváří se elixír života sám a nic nebrání tomu, aby si člověk zároveň vyřizoval světské práce.Jinak je tomu, když teprv začínáme s meditací, když jsou duch a síla dosud rozptýleny a neuspořádány. Jestliže tehdy nenecháme všechny světské záležitosti stranou a nenajdeme si klidné místo, kde bychom se vší silou soustředili a zamezili tomu, aby nás jakkoli rušilo běžné zaměstnání, když jsme ráno pilní a večer určitě už líní, jak
dlouho nám takhle bude trvat, než pronikneme ke skutečným tajemstvím? A proto když začínáme pracovat na přípravě k meditaci, musíme odsunout všechny domácí práce. A nelze-li je odsunout úplně, musíme pověřit někoho, kdo o ně bude pečovat, abychom se mohli s plnou pozorností oddat svému úsilí. Když jsme však pokročili tak daleko, že zažíváme tajná potvrzení správné cesty, tu již nevadí, když současně zase vyřizujeme své obvyklé záležitosti a plníme tak svou karmu. To nazýváme živým uměním koloběhu světla. Kdysi dávno pronesl opravdový člověk purpurového polárního světla (C’-čen-žen) větu: „Když člověk pečuje o svou proměnu a zároveň o svět, a přece je v souladu se světlem, pak je kulaté kulatým a hranaté hranatým; pak žije člověk mezi lidmi tajemně i zjevně, jinak a přece stejně a nikdo to nepostřehne; pak si nikdo nepovšimne jeho tajemné proměny.“ Živé umění koloběhu světla má právě ten smysl, že lze žít ve světě a přece v souladu se světlem.
VIII] ZAKLÍNADLO NA CESTU DO DÁLKY
Mistr Lü-cu pravil: Jü-čching nám na cestu do dálky zanechal magickou průpověď:
„Jsou čtyři věty, jež ducha soustředí do místa síly:
Uvidíš v červnu náhle létat bílý sníh;
při třetí noční hlídce spatříš, že kotouč slunce oslnivě září;
na vodě duje lehký vánek;
v nebi se sytíš duchovní silou.
A v tajemství se skrývá ještě hlubší tajemství:
Země, jež nikde není, je vlast pravá...“
Tyto verše jsou vskutku tajemné. Znamenají toto: Nejzávažnější smysl lze vyjádřit ve čtyřech
větách. Nejednat a přitom jednat. Tím, že nejednáme, zabraňujeme, abychom se zamotali do tvaru a podoby (do tělesnosti). Tím, že nejednajíce jednáme, zabraňujeme, abychom se propadli do nehybné prázdnoty a mrtvé nicoty. Účinek spočívá zcela v centrální jednotě, schopnost vyvolat jej leží ve dvou očích. Dvě oči jsou jako oje Velkého vozu, jež otáčejí vším stvořením; uvádějí do kruhového pohybu póly světla a tmy. Elixír je od počátku až do konce jedno jediné: kov ve vodě, tj. olovo na místě vody. Doposud jsme mluvili o oběhu světla, tím jsme poukazovali na počáteční postupy, které působí z vnějšku do nitra. Pomáhají nám stát se pány díla. To platí pro žáky v počátečních stupních: Musí se snažit projít spodními průchody, aby se dostali k vrchnímu průchodu. Jakmile je nyní pořadí jasné a řešení známé, netají již nebesa smysl a prozradí nejvyšší zásadu: Žáci, udržujete ji v tajnosti a vytrvejte
v úsilí.

Meditace, 4. stadium
Centrum uprostřed podmínek
Návratný oběh světla je jen povšechné označení. Čím dále práce pokračuje, tím víc zlatá květina rozkvétá, a tím podivuhodnější je umění koloběhu světla. Doposud jsme působili z vnějšku do nitra,nyní dlíme v centru a ovládáme odtud vnější prostor. Doposud to byla služba napomáhající pánu, nyní je to šíření rozkazů tohoto pána. Poměr se nyní obrátil. Když chce člověk touto metodou proniknout do subtilnějších oblastí, musí nejprve hledět dokonale ovládat tělo a srdce, aby byl zcela uvolněný a klidný, pustil z mysli všechny starosti a ani sebeméně se nerozčiloval, a nebeské srdce musí utkvět přesné ve středu. Potom člověk přivře víčka obou očí, jako kdyby obdržel posvátný edikt, kterým je povolán za ministra: Kdo by se odvážil neposlechnout? — Svítí potom oběma očima do domu propasti (voda, kchan). Kam vstupuje zlatá květina, tam jí vychází vstříc pravé polární světlo. To, co ulpívá (světlé, li), je světlé zvenčí, ale vevnitř tmavé; je to tělo tvořivosti. Vystoupí-li tmavé navenek, nastane
tma a opanuje prostor. Následkem toho vznikne srdce (vědomí) závislé na věcech, zaměřené k vnějšku a hnané proudem. Když však rotující světlo svítí dovnitř, nevzniká srdce v závislosti na věcech, síla tmy je ustálena a zlatá květina soustředěně svítí. To pak je koncentrované polární světlo. Příbuzné je přitahováno příbuzným. Proto je polárně osvětlená linie propasti puzena vzhůru. Není to jenom světlá složka propastná, nýbrž je to skutečné tvůrčí světlo, jež se setkává s tvůrčím světlem. Jakmile se tyto dvě substance potkají, nerozlučně se spojí a vznikne stálý život, sám sebou směřuje a běží po své dráze, stoupá a zase padá do domu prasíly. Člověk pociťuje jas a nekonečno. Tělo se cítí lehké a jako by mělo vzlétnout. To je stav, o kterém se říká: „Oblaka naplňují tisíc hor.“ Cosi zvolna a zcela lehce koluje, nepozorovaně stoupá a klesá. Puls se zastavuje a dech ustává. To je okamžik pravého plodícího sjednocení, stav, o kterém se říká: „Měsíc sbírá deset tisíc vod.“ Uprostřed této tmy se náhle začne hýbat nebeské srdce. To je návrat jediného jasu, čas, kdy dítě dostává život.
Detaily však musíme podrobně vysvětlit. Jestliže se člověk po kdečem dívá, kdečemu naslouchá, oko i ucho se pohybuje a sleduje věci, dokud se mu neztratí. S těmi pohyby i jejich ustáním je tomu pak podobně, jako když lid má být poddán nebeskému pánu, ale nebeský pán mu místo toho posluhuje. Tomu se říká bydlit s démony. Ovšem když v každém pohybu a v každém zastavení dlíme s lidmi a ne s démony, pak je nebeský pán pravým člověkem. Když se pohybuje on a my se pohybujeme s ním, pak je náš pohyb kořenem nebes. Když utichne on a my utichneme s ním, pak je to ticho měsíční jeskyní. Když on neustále pokračuje v pohybech i v utišení a my se nepřetržitě pohybujeme i tichneme s ním, když on vdechuje a
vydechuje, vystupuje a sestupuje a my vdechujeme a vydechujeme, vystupujeme a sestupujeme s ním, tomu se říká přecházet mezi kořenem nebes a měsíční jeskyní. Dokud ještě nebeské srdce zachovává klid, pak je předčasný pohyb chybou z přecitlivělosti. Když se již nebeské srdce pohnulo, pak je jeho opožděné následování chybou z topornosti. Jakmile se nebeské srdce hne, musíme okamžitě vší myslí stoupat vzhůru do paláce tvořivosti. Tam duchovní světlo vidí svůj zenit; a ono je nám vůdcem. Takový pohyb je pohyb v pravý čas. Nebeské srdce vystoupí na vrchol tvoření, a tam se zcela volně rozmáchne.Rázem je hluboké ticho, pak musíme nebeské srdce co nejspěšněji celou myslí uvést do žlutého paláce, a tam uvidí světlo očí střední žluté obydlí ducha. Když se pak dostaví touha po tichu, nevyvstane ani jediná myšlenka; ten, kdo se dívá do nitra,pojednou zapomene, že se dívá. V té chvíli se musí tělo i srdce dokonale uvolnit. Všechny starosti mizí beze stopy. Člověk už ani neví, na kterém místě je dům ducha a kde je tavicí kelímek. I kdyby si chtěl uvědomit své tělo, nepodaří se mu to. Tento stav, to je vnikání nebe do země, chvíle, kdy se všechny zázraky vracejí ke svým východiskům. Tehdy krystalizovaný duch vchází do prostory síly. Právě to je koloběh světla. Když začínáme, je zprvu rozptýlené a chceme je soustředit; šest smyslů není dosud v činnosti. Je to péče o výživu vlastního zárodku, nalévání oleje, kdy se chystáme přijmout život. Když už jsme pokročili tak, že máme vše shromážděno, cítíme se lehcí a volní a nemusíme
se už vůbec namáhat. To se duch upokojil v domě předků, zachytili jsme se dřívějších nebes.
Když jsme dospěli tak daleko, že zhasl každý stín i každá ozvěna, takže jsme klidní a pevní, to
jsme se ponořili do jeskyně síly, tam se všechno zázračné vrací ke svému zdroji. Neměníme místo, ale naše místo se dělí. Je to nehmotný prostor, je tam tisíce míst a deset tisíc míst je zároveň místem jediným. Neproměňujeme čas, ale čas se nám dělí. Je to nezměřitelný čas, všechny eony v něm jsou jako jeden okamžik.Dokud srdce nedosáhlo naprostého klidu, nemůže se pohybovat. Pohybujeme se a pohyb zapomínáme;to není opravdový pohyb. Proto platí: Dokud nás vzrušují a hýbou námi vnější věci, je to pud bytí. Jestliže se pohybujeme, aniž námi cokoli zvenčí hýbalo, je to pohyb nebes. Bytí, jež bychom prosazovali proti nebesům, se může zhroutit a upadnout pod jho pudů. Pudy existují proto, že existují vnější věci. Jsou to prožitky mysli, které překračují své postavení. Pohyb pak vyvolává pohyb. Jestliže se však nevynoří žádná představa, vznikají správné představy. To je pravá myšlenka. Jestliže jsme
v klidu, naprosto ustálení, a náhle námi pohne popud z nebes, není to snad pohyb bez úmyslu? Právě to tvrdí zásada „jednat a přitom nejednat“.Pokud jde o báseň na začátku, první dva verše se plně vztahují k činnosti zlaté květiny. Dva následující verše se zabývají tím, jak do sebe vzájemně přecházejí slunce a měsíc. Šestý měsíc, červen,to je pevné utkvění (li), oheň. Poletující bílý sníh, to je skutečná polární temnota uprostřed znaku ohně, jež se chystá být příjemkyní. Třetí noční hlídka je propastno, voda (kchan). Sluneční kotouč jepolární pruh ve znaku vody, jež se chystá vrátit do tvořivého. To naznačuje, jak znamením propastna
doplňujeme znamení utkvění. Další dva řádky poukazují na fungování oje Velkého vozu, stoupání a klesání celého polárního odpoutání. Voda je znak propastná, oko je vlahý závan (sün). Světlo oka svítí do paláce propastna a působí na semeno velkého jasu. „V nebi“ znamená procházet palácem tvořivosti (čchien). Věta „sytíš se duchovní silou“ popisuje, jak do síly proniká duch, tak jako nebesa pronikají do země, čímž živí oheň. Konečně poslední dva řádky poukazují k nejhlubšímu tajemství, k tomu, bez čeho se od počátku do konce nikdy neobejdeme. Je to omývání srdce, pročišťování myšlenek; to je kázeň. Posvátná věda
počíná poznáním jak stanout a dovršuje se zastavením u nejvyššího dobra. Počíná mimo polaritu a ústí opět mimo polaritu.Buddha mluví o pomíjejícnosti jako o tvůrkyni vědomí, jako o základu náboženství. A v našem taoismu je veškeré úsilí o dovršení bytí a života zahrnuto v zásadě „dosáhnout prázdnoty“. Všechna tři náboženství se shodují v jedné radě: Nalézt duchovní elixír a vejít ze smrti do života. V čem spočívá tento duchovní elixír? Znamená být trvale prost jakéhokoli úmyslu. Nejhlubší tajemství lázně, jež podává naše učení, na nás žádá jediné: úsilí vyprázdnit srdce. Tím je vše vyřízeno. Co jsme zde prozradili dvěma slovy, je plodem dlouhých desetiletí usilovného hledání.Není-li vám ještě vše jasné a mám-li všechny tři oddíly knihy shrnout v jednom, chci vám věc ozřejmit trojí buddhistickou kontemplací o prázdnotě, klamu a středu. Ze tří kontemplací přichází nejprve na řadu prázdnota. Člověk nahlíží, jak jsou všechny věci prázdné. Potom následuje klam. Ačkoli už člověk ví, že věci jsou prázdné, neničí je, nýbrž koná uprostřed prázdnoty své běžné práce a zaměstnání. Leč i když věci neničí, nedbá na ně: to je kontemplace o středu. Avšak už při kontemplaci o prázdnotě přece člověk ví, že deset tisíc věcí ani zničit nemůže, a tedy přece už tehdy o ně nedbá. Takto spadají všechny tři kontemplace vjedno. Právě v pohledu do prázdnoty však nakonec záleží síla. Proto když kontemplujeme o prázdnotě, je prázdnota vskutku prázdná, ale i klam je prázdný a také to, co je středem, je prázdné. Když kontemplujeme o klamu, je k tomu třeba značné síly; klam je pak skutečně klamem, ale i prázdnota je klamná a také střed je
klamný. A při cestě středu se vytvářejí obrazy prázdnoty, ale nenazýváme je prázdnotou, nazýváme je středem. Kontemplujeme přitom i o klamu, ale nenazýváme ho klamem, nazýváme ho středem. Pokud jde o střed, nepotřebujeme říkat nic víc.V tomto oddílu se nejdříve připomíná Jü-čchingova magická průpověď o cestě do dálky. Čarovným smyslem této průpovědi je sdělení, jak z ničeho vzniká něco. Zatímco se krystalizací sjednocují duch a síla, vznítí se časem uprostřed prázdné nicoty skutečný oheň. Stává se tím jasnějším, čím je duch klidnější. Jas ohně se přirovnává k červnovému slunečnímu žáru. Když se pak planoucím ohněm vypařuje voda v propastnu, pára se zahřívá, a když je překročen stupeň varu, stoupá do výše skoro jako poletující sníh; to se myslí větou, že vidíme v červnu poletovat sníh. Avšak protože se ohněm voda vypařuje, budí se pravá síla; je-li pak tma klidná, pohne
se jas; to odpovídá stavu o půlnoci. Proto nazývají žáci tuto dobu dobou životní půlnoci. V tuto dobu působíme záměrně na sílu, takže stoupá nazpátek a zase klesá kupředu, tak jako koluje slunce. Proto se říká: „Při třetí noční hlídce spatříš, že kotouč slunce oslnivě září.“ Kruhový oběh navozujeme pomocí dechu, tím vháníme do brány života oheň. Touto metodou se podaří, že se pravá síla vrátí na své původní místo. Proto verš říká, že vánek duje
na vodě. Z jediné síly prvotního nebe se zvednou výdechy a vdechy pozdějšího nebe a jeho rozněcující síla.Cesta vede zpětným směrem od křížové kosti vzhůru až k vrcholu tvořivosti, projde domem tvořivosti, a pak sestupuje směrem vpřed oběma patry do solárního pletiva a zahřeje je. Proto verš říká: „V nebi se sytíš duchovní silou.“ Jakmile se síla vrátí na prázdné místo, síla i tvar časem nabudou bohatosti a plnosti. Tělo a srdce se osvěží a rozveselí. Kdybychom toho nedosáhli prací, kterou otáčíme kolo učení, čím jiným by se nám mohl
podařit nástup k cestě do dálky? Jde o to, aby krystalizovaný duch zpětně dmýchal na oheň ducha a naprostým klidem rozněcoval „oheň uprostřed vod“, jenž se nalézá uprostřed prázdné jeskyně. Proto verše praví: „A v tajemství se skrývá ještě hlubší tajemství. Země, jež nikde není, je vlast pravá.“ Kdo se učíte, kdo jste již svou prací pronikli do tajemných oblastí; přece, obávám se, stěží uskutečníte elixír života, pokud neznáte metodu tavby. Proto mistr prozradil tajemství přísně střežené dřívějšími světci. Jestliže ten, kdo se učí, nechá krystalizovaného ducha vězet uprostřed jeskyně síly a přitom zachovává naprostý klid, vznikne v hluboké tmě z ničeho něco, totiž objeví se zlatá květina Velké jednoty. Tehdy se odliší vědomé světlo od bytostného světla. Proto se říká: „Pokud nás vzrušují a hýbou námi vnější věci, vede to k tomu, že pohyb směřuje vpřed a ven a plodí člověka: to je vědomé světlo.“ Jestliže žák, když se mu pravá síla bohatě nashromáždila, nenechá tu sílu unikat
přímo vpřed a ven, nýbrž udílí jí pohyb návratný, je to světlo života a musíme užít metody otáčení vodního kola.Otáčíme-li trvale, vrací se pravá síla kapku po kapce ke kořeni. Pak se kolo zastaví, tělo je čisté, síla je svěží.Jedno otočení znamená jeden oběh nebem, což Mistr Lü nazývá malým nebeským oběhem. Nepočkáme-li, až se síla dostatečně nashromáždí, a užijeme-li jí, je tehdy ještě příliš vláčná a slabá a elixír se nevytvoří. Jestliže tu už dost síly je a neužijeme ji, příliš zestárne a ztuhne a elixír života se vytvoří stěží. Když však není shromážděná síla ani příliš stará ani příliš vláčná, a potom ji k tomuto cíli užijeme, činíme to v pravý čas. To měl na mysli Buddha, když řekl „zjevení ústí do prázdna.“ To probíhá sublimace semene v sílu. Když žák tomuto principu nerozumí a síla mu uniká směrem ven, tu se síla proměňuje v semeno; tomu se říká, že „prázdno ústí ve zjevení.“ Avšak každý muž, který se tělesně spojí s ženou, cítí zprvu slast a potom trpkost; když semeno vyteklo, je tělo
unaveno a duch skleslý. Zcela jinak je tomu, když žák nechá spojit ducha a sílu. Tím nabude nejprve čistoty a potom svěžesti; a když se semeno přeměnilo, je tělu dobře a volně. Povídá se, že dávný mistr Pcheng se dožil 880 let, protože užíval služebných děveček, a ty mu dodávaly života; ale to je nedorozumění. Ve skutečnosti užíval metody sublimace ducha a síly. O elixírech života se většinou mluví v symbolech, a tu se pak oheň utkvění často přirovnává k nevěstě a voda propastná k chlapci (puer aeternus); z toho vzniklo ono nedorozumění,
že prý si mistr Pcheng vynahrazoval své mužství ženstvím. Je to omyl, který se do tradice připletl později.Žáci však mohou prostředku jak převrátit propastno a utkvělost, užít jen tehdy, když se úmyslem skutečně zaměří k jádru věci; jinak nemohou získat čistou směs. Správný úmysl se musí řídit zemí a země má barvu žlutou; proto je v knihách o elixíru života symbolizován žlutým pupenem. Když se spojí propastno a utkvělost,objeví se zlatá květina a zlato má barvu bílou; proto se jako symbol připomíná bílý sníh. Ovšem běžní světští
lidé, kteří nerozumějí tajným slovům v knihách o elixíru, chápou mylně tu žluť a tu bělobu tak, že prý se jedná o prostředek, jak vyrábět zlato z kamení. Jaká bláhovost! Kterýsi starý adept říkal: „Dříve tento klenot znala každá škola, jen pošetilci o něm neměli ponětí.“ Když
to tak uvážíme, myslíme, že staří ve skutečnosti dosahovali dlouhého života pomocí semenné síly uložené v jejich vlastním těle, a ne nějakými elixíry. Avšak běžní lidé ztráceli kořeny a drželi se jen vrcholku. V knize o elixíru se také říká: „Jestliže chybných prostředků užije správný člověk (bílý mág), mohou i chybné prostředky působit správně.“ — Tím se myslí přeměna semene v sílu. „Když však správných prostředků užije špatný člověk, působí i správné prostředky špatně.“ — Tím se myslí tělesné spojení muže s ženou, z něhož vzejdou synové a dcery. Pošetilec vyplýtvá nejdražší klenot svého těla v bezuzdných rozkoších a neumí si šetřit svou semennou sílu. A když je tato síla tatam, tělo zchátrá. Světci a mudrci nemuseli pečovat o svůj život nijak jinak, než že se odřekli rozkoší a šetřili si semeno. Nastřádané semeno se mění v sílu, a je-li ho dost, vytváří silné tvořivé tělo.Rozdíl oproti běžným lidem je jen v tom, zdali se člověk dá pravou cestou, anebo cestou zpět.Veškerý smysl tohoto oddílu knihy míří k tomu, aby se žákům objasnila metoda nalévání oleje při setkání s životem. Hlavní jsou přitom obě oči. Dvě oči jsou řídítka souhvězdí. Jako se nebe otáčí kolem Polárky coby středu, tak musí i člověk správně řídit své záměry. Získání elixíru života proto zcela záleží na harmonizaci správných záměrů. Když pak následuje řeč o tom, že základ lze vybudovat za sto dní, tedy musíme také vzít v úvahu, jak velká píle se při práci vynakládá a jak silnou tělesnou konstituci máme. Kdo pracuje usilovně a má silnou tělesnou konstituci, tomu se podaří roztočit vodní kolo na zadní příhon rychleji. A kdo našel metodu, jak harmonicky sladit mysl a sílu, ten může už za sto dní vyrobit hotový elixír. Kdo je slabý a liknavý, ten to nedokáže ani za dalších sto dní. Jakmile je elixír hotový, jsou duch i síla čisté a jasné, srdce prázdné, bytí zjevné a světlo vědomí se promění ve světlo bytí. Kdo si světlo bytí trvale zachovává, tomu se pak propastno s utkvělostí spolu dotknou samy o sobě. A když se mísí propastnost a utkvělost, nesou pak posvátné ovoce. Zrání posvátného plodu je účinek velkého oběhu nebe. Výklad se posléze zastavuje u metody oběhu nebe. Tato kniha se zabývá prostředky péče o život a nakonec ukazuje, jak se přistupuje k dílu pohledem na hřbet nosu. Je ukázána metoda obrácení; metody upevnění a opuštění jsou popsány v jiném díle, v Sü-ming-fang
(Metoda, jak pokračovat v životě).

KNIHA
LIU-CHUA-JANG CHUEJ-MING-ŤING
PŘEKLAD KNIHY O VĚDOMÍ A ŽIVOTĚ
I] ZASTAVENÍ ÚNIKŮ
Chceš-li si vytvořit dokonalé diamantové tělo, aniž ti uniká šťáva života, pak musíš pilně zahřívat kořeny vědomí, osvětlovat blaženou zem, jež je stále blízko, a tam ať trvale v skrytu bydlí tvé pravé Já.Nejsubtilnější tajemství tao jsou bytí a život (sing —ming). K péči o bytí a o život a k jejich slití není lepšího prostředku než vracet obojí k jednotě. Dávní světci a přední mudrci myšlenku sjednocení bytí a života sdělovali přirovnáními vzatými z vnějšího světa; ostýchali se mluvit o tom volně bez podobenství. Proto se tajemství, jak pečovat o obojí zároveň, ve světě ztratilo. Co vám postupně pomocí přirovnání ukážu, nebude jen lehkovážným prozrazováním tajemství. Naopak, když k Lung Jenťingovým nákresům znázorňujícím způsob zastavení úniků připojím i tajné Chuej Jen-ťingovy myšlenky s příležitostnými odkazy na jiné sútry a promítnu je do těchto výstižných vyobrazení, pochopíte, že vědomí a život nejsou ničím, co by bylo kdesi mimo zárodečnou blastulu. Tento obraz jsem nakreslil proto, aby druhové usilující o totéž, oč usiluji já, poznali nebeské páky fungující jako pohon při této dvojité péči, takže dozraje pravé semeno, a tím se zastaví únik životních šťáv, tím se také vytaví šen-li1, a tím je dovršeno velké tao. Avšak tato zárodečná blastula je neviditelná jeskyně, nemá tvar ani podobu. Když se hýbe dech života, vzniká zárodek této blastuly, když dech ustane, zárodek zase zmizí. Je místem, které skrývá pravdu, oltářem, na němž se vytváří vědomí a život. Říkává se mu dračí palác na dně moře, pomezí sněžných hor, západ prapřechodu, říše nejvyšší radosti, země bez hranic. Všechno to množství různých jmen označuje tuto zárodečnou blastulu. Nezná-li umírající toto místo zárodku, nenalezne ani v tisíci zrodů a ani za deset tisíc věků jednotu vědomí a života.
Tento bod určený pro zárodek je cosi nesmírného. Dříve než je rodiči zrozeno naše tělo, je nejprve zplozen tento bod a v něm sídlí bytí i život. Obojí je smíšeno a tvoří jednotu: Smíšeno tak nerozlučně jako semeno ohně v krbu, jako spojitost původní harmonie a nebeské zákonitosti. Proto říkáme: „Ve stavu před zjevením je zde nevyčerpatelný dech.“ A dále se říká: „Dříve než rodiče zplodí dítě, je už dech života úplný a plod života dokonalý.“ Avšak jestliže se tělo pohne a zárodečná blastula se protrhne, je to, jako kdyby člověk ztratil na vysoké hoře pevnou půdu pod nohama: s výkřikem se zřítí dolů na zem a bytí a život jsou od této chvíle rozdvojeny. Od tohoto okamžiku není bytí s to uvidět život a život není s to uvidět bytí. Osud pak jde svou cestou: Od mládí k zralosti, od zralosti k stáří, od staří k ach ouvej. Proto nám Žu-laj2 ve svém velikém milosrdenství sdělí tajemství výroby a tavby. Učí člověka, jak znovu vstoupit do matčina těla a znovu vytvořit bytí a život svého Já; ukazuje, jak musí do zárodečné blastuly vejít duch a duše (dech života) a spojit se v jednotu, aby se vytvořil pravý plod, tak jako do této blastuly vstupují a vjedno se spojují semeno a duše3, aby zrodili plod života. Princip je týž.
Uvnitř zárodečné blastuly je oheň vládcův, u vchodu do blastuly je oheň ministrův, v celém těle
je oheň lidu. Když se vznítí oheň vládcův, vznítí se od něho oheň ministrův. Když se zvedne oheň ministrův, vzplane oheň lidu. Když se takto po řadě roznítí tři ohně, vznikne člověk. Jestliže však tři ohně postupují nazpátek v opačném pořadí, vznikne tao. Proto počínali všichni mudrci svou práci u zárodečné blastuly, z níž je zamezeno úniku. Nevytváříme-li si tuto stezku, ale vyrábíme jiné věci, není to k ničemu. Proto všechny školy a sekty, které nevědí, že vládnoucím principem vědomí a života je tato zárodečná blastula, a hledají tedy jinde, nedokáží při všem úsilí nalézt princip nikde mimo.
II] ŠEST ETAP ZÁKONITÉHO OBĚHU
Rozeznáváš-li počáteční Buddhovu cestu, objeví se blažené město západu.Podle zákonitého oběhu následuje při vdechnutí obrat vzhůru.Proudí-li dech ven, obrací se síla k zemi. Doba oběhu se skládá z šesti etap.Ve dvou etapách sbíráš Moni (Šákjamuni). Velké tao vychází ze středu. Prvopočátek nehledej venku. Nejpodivuhodnějším účinkem tao je zákonitý oběh.
Pohyb činí nevyčerpatelným dráha. Rychlost je nejlépe řízena rytmy (kuej). Počet cviků nejlépe určuje metoda etap (chou).V těchto větách je obsažen celý zákon i pravá podoba toho, co přichází ze západu (od Buddhy).Tajemství v nich obsažená ukazují, jak člověk ovládne celý průběh pomocí vdechů a výdechů, jak se střídání úbytku a přírůstku projevuje zavíráním a otvíráním, jak je mu zapotřebí správné myšlenky, aby nevybočil z cesty, jak pevné vymezení okrsku umožňuje začínat a přestávat v pravý čas.Obětuji se a sloužím lidem tím, že jsem věrně podal toto vyobrazení, úplně odhalil povahu nebeských zárodků, takže je může získat a uskutečnit i laik a běžný člověk. Kdo však nemá správný charakter, ten si z toho třeba i něco vezme, ale nebesa mu nedopřejí své tao. A proč? Správný vnitřní charakter patří k tao tak jako jedno křídlo ptáka k druhému křídlu. Chybí-li jedno, není ani druhé k potřebě. Proto je třeba věrnosti a úcty, dobroty a spravedlnosti a ryzího plnění pěti přikázání; pak teprve má člověk naději něčeho dosáhnout. Avšak v této knize o vědomí a životě jsou předkládány k úvaze a rozvaze všechny podrobnosti a všechna tajemství, takže z ní všechno pravdivé zvíte.
Kdežto při obyčejném dýchání je vdechnutí spojeno s poklesem břicha a vydechnutí se vzdutím břicha, při těchto cvicích jde o opačný pohyb, takže při vdechu otevřeme spodní bránu síly a necháme sílu stoupat do výše podél zadní linie síly (míchy), a to v časových úsecích, jak jsou udány na obrázku. Při výdechu zavřeme bránu a necháme proudy síly klesat po přední linii dolů, rovněž v časových úsecích uspořádaných podle obrázku. Všimněme si dále, že stanice k „mytí“ a „lázni“ nejsou právě ve středu linií, nýbrž „mytí“ je o něco výše, „lázeň“ o něco níže.
III] DVĚ DRÁHY SÍLY, DRÁHA FUNKČNÍ A DRÁHA KONTROLNÍ
Objevuje se postup rozšiřování a zužování prapůvodních hranic. Nezapomeň na bílou dráhu naspodu zákonitého oběhu. Hleď, ať je jeskyně věčného života sycena ohněm. Ó, zkoušej nesmrtelné hranice zářivých perel!  V čínském textu je další vyobrazení, velmi podobné předešlému. Znovu jsou vyznačeny dráhy síly, z nichž přední směřující dolů je označena jako funkční dráha (žen), zadní směřující vzhůru jako kontrolní dráha. Toto vyobrazení je vlastně stejné jako předešlé. Důvodem, proč jsem je nakreslil ještě jednou,je, aby ten, kdo se snaží pečovat o tao, poznal, že zákonitý oběh existuje i v jeho vlastním těle. Dodal jsem tento obrázek proto, abych společníky jdoucí za stejným cílem poučil. Podaří-li se obě dvě dráhy
(funkční a kontrolní) uvést do plynulé spojitosti, spojí se všechny dráhy síly. Srna spí s čenichem přiloženým k ocasu, tím uzavírá svou kontrolní dráhu síly. Jeřáb a želva uzavírají  svou funkční dráhu. Proto bývají tato tři zvířata dobrých tisíc let stará. Oč dál to může dovést člověk! Člověk, jenž si hledí péče o tao a uvádí do chodu zákonitý oběh, aby mohlo kroužit vědomí i život, ten se nemusí bát, že by si neprodloužil život a nedokonal celou svou dráhu.
IV] TAO A JEHO EMBRYO
Podle zákona, ovšem bez přepjaté námahy, se musíš pilně prosvěcovat.Zapomínaje na vnější tvar hleď do nitra a napomáhej pravé moci ducha.Deset měsíců je embryo tvého tao vystaveno ohni.Po roce jsou vody po mytí i po koupelích horké.Tento příměr bychom nalezli v původním vydání knihy Lung-Jen-ťing. Leč neznalí mniši, kteří nepochopili tajný smysl a nevěděli nic o embryu tao, dopustili se proto té chyby, že metaforu z textu vypustili. Teprve od adeptů jsem se poučil, že Žu-laj (Tathagata) opravdovou práci na embryu znal. Toto embryo není nic z viditelné hmoty, co by mohla vytvářet jiná bytost, nýbrž je to ve skutečnosti
duchovní síla dechu našeho já. Nejprve musí duch proniknout do síly dechu (do duše), pak síla dechu do sebe pojme ducha. Když jsou duch a dech pevně spojeny a mysl je klidná a nehybná, nazýváme to embryem. Síla dechu musí houstnout, krystalizovat, pak je teprve duch schopen působit. Proto se Patero buddhistických přikázání: 1. Nezabíjet. 2. Nekrást. 3. Necizoložit. 4. Nelhat. 5. Nepít lihoviny a nejíst maso v Lung-Jen-ťingu říká: „Mateřsky opatruj probouzení a odpověď.“ Ty dvě síly se vzájemně sytí a posilují, proto se říká: „Denně dochází k růstu.“ Jakmile je síla dostatečně silná a embryo kulaté a plné, vystoupí z temene hlavy. Tomu se říká dokonalý tvar, který vystupuje jako embryo a plodí sám sebe jako syna Buddhova.
V] NAROZENÍ PLODU

Mimo tělo jest druhé tělo, to se nazývá Buddhův obraz. Mysl, jež je mocná, mysl bez myšlenek, je bodhi. Otvírá se tisícilistý květ lotosu, proměněný silou dechu. Stonásobný třpyt zazáří, způsoben krystalizací ducha.V Lung-Jen-čou se o tom říká: „V každé době vyzařoval z kadeří pána světa stonásobný vzácný třpyt. V tom třpytu se zaskvěl tisícilistý vzácný květ lotosu. A byl zde proměněný Julaj, seděl uprostřed vzácného květu a z jeho temene vycházelo deset paprsků bílého nádherného světla a bylo viditelné všude. Dav vzhlížel k vyzařujícímu světlu a Julaj kázal: Kouzelné boží slovo je zjevení světlého ducha, jeho jméno je tudíž: Buddhův syn.“
Kdybychom si neosvojili učení o vědomí a životě a jenom suše a osaměle odříkávali meditační formuli, cožpak by z našeho těla povstal Žu-laj, který sedí na onom nádherném květu a září a zjevuje se ve svém duchovním těle? Mnozí si myslí, že nám duch světla skýtá jen drobná ponaučení, ale jakpak by mohlo být to, co dostáváme od pána světa, jen drobným ponaučením? Tím jsem prozradil nejhlubší tajemství Lung Jen; učte mu příští učedníky. Kdo nastoupí tuto cestu, ten bezpečně stoupá k tajemství temna a neklesá už do prachu všedních dní.

VI] O UDRŽOVÁNÍ PROMĚNĚNÉHO TĚLA
Každá dílčí myšlenka nabývá tvaru a stává se viditelnou v barvě i formě.
Úhrnná síla ducha zanechává stopy a mění se v prázdno.
Vycházeje z bytí a vstupuje do nebytí vytváří člověk zázračné tao.
Všechny rozdělené tvary se jeví jako těla, jsou-li napojeny na pravý zdroj.
VII] OBLIČEJEM KE ZDI
Tvary vytvářené ohněm ducha jsou jen prázdné barvy a formy.
Světlo bytí září zpět na to, co je původní, pravé.
Prostorem se vznáší otisk srdce, měsíční světlo čistě září.
Člun života dorazil ke břehu, zář slunce jasně plane.
VIII] PRÁZDNÉ NEKONEČNO
Bez vzniku, bez zániku.
Bez minulosti, bez budoucnosti.
Záře světla oblévá svět ducha.
Lidé zapomínají jeden na druhého, tiše a čistě, mocně a prázdně.
Prázdno je prosvěcováno září nebeského srdce.
Hladina moře je hladká a na své ploše zrcadlí měsíc.
Oblaka mizí v modrém prostoru.
Hory jasně svítí.
Vědomí se rozpouští ve zření.
Kotouč měsíce osaměle dřímá.

 
Reklama